Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 702/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MAGNUM Karlovy Vary, spol. s r. o., se sídlem Bělehradská 1004, Karlovy Vary, právně zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem Vodičkova 38, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. -302, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015 č. j. -260 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 č. j. -204, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 116 322,50 Kč s příslušenstvím, v části žaloby s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 83 300 Kč, soud řízení zastavil pro zpětvzetí stěžovatelky a uložil jí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 493 180Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, a to do výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta a výroku II. o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ve výroku II. pak upřesnil jeho znění tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 93 180 Kč, ve výroku III. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se tento nevydává a výrokem IV. uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 24 320 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením jako nepřípustné odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dovolací soud se uplatněnými dovolacími důvody řádně nezabýval a odmítl dovolání proto, že přehlédl část argumentace stěžovatelky vymezující, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jako zcela zásadní v posuzovaném případě hodnotí stěžovatelka fakt, že obecné soudy se ani přes jasně formulovanou argumentaci nevypořádaly s námitkami týkajícími se neexistence jakékoli smlouvy, která by ji zavazovala k plnění žalované, ani následně otázkou platnosti smlouvy z hledisek určitosti, srozumitelnosti a jejich náležitostí.

4. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že v co do rozsahu obsáhlém dovolání podle jeho obsahu polemizuje se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, přičemž konstruuje své vlastní. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.

6. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména polemizuje se způsobem, jakým dovolací soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro přípustnost dovolání. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že Nejvyšší soud dostatečně vyložil, proč nebyly v daném případě tyto zákonné předpoklady naplněny. Uvedl přitom zejména, že může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel řádně vymezit, které ze zde uvedených hledisek považuje za splněné. Na tomto právním závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování otázky přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu a tento soud v dané věci nepostupoval svévolně či nepředvídatelně.

8. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením v rozhodném znění, neshledává Ústavní soud na tomto postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávní deficity. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.

9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu