Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2848/15

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Patery, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem Praha 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 7. 2015 č. j. -209, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 č. j. -172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2013 č. j. -159, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 21. 9. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Luboš Patera (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 53 166 Kč s příslušenstvím, podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen " ").

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Proti žalobci bylo usnesením Policie České republiky ze dne 9. 2. 2005 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy útoku na státní orgán a pomluvu, které bylo ukončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Teplicích.

Žalobce se původně domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 150 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené mu nezákonným trestním stíháním.

Dne 20. 12. 2013 rozsudkem č. j. -159 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 53 166 Kč s přísl. zamítl (výrok I). Nalézací soud takto rozhodl za situace, kdy již v mezidobí byla žalobci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011 č. j. -56 přiznána z tohoto titulu částka 80 000 Kč a kdy v zamítavém výroku ohledně částky 70 000 Kč byl jak rozsudek odvolacího soudu, tak předchozí rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. -37, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 21. 8. 2012 č. j. -70, a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

Dne 24. 6. 2014 rozsudkem č. j. -172 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2013 č. j. -159 potvrdil (výrok I). Odvolací soud po doplnění dokazování měl i nadále za to, že částka 80 000 Kč, která již byla žalobci přiznána jako náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, je částkou odpovídající veškerým zjištěným relevantním skutečnostem, a že není na místě tuto částku dále navyšovat, a tento svůj závěr podrobně odůvodnil.

Dne 6. 7. 2015 usnesením č. j. -209 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. -172 odmítl (výrok I) jako nepřípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, a na ochranu před diskriminací. Podle názoru stěžovatele obecné soudy věc nesprávně právně posoudily a odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe zejména tím, že v roce 2014 nepřipustily rozšíření žalobního návrhu o částku 120 000 Kč. Stěžovatel vyjádřil svůj názor na přípustnost změny žaloby rozšířením návrhu, poukázal na judikaturu obecných soudů a posuzovací kritéria z ní plynoucí, a uvedl, že v jeho věci tato kritéria byla aplikována nesprávně a způsobem vybočujícím z ustálení rozhodovací praxe.

Dále stěžovatel poukázal na zprošťující rozsudek v jeho trestní věci, na rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu v jiných podobných věcech, četná stanoviska Ministerstva spravedlnosti k otázce přiměřeného zadostiučinění, a dovodil, že ve své věci byl prokazatelně diskriminován. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy "zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupovaly a rozhodovaly v rozporu se základními ustanoveními ", nejednaly v souladu se základními zásadami , jejich přístup byl v rozporu s , , , a d (dále jen " "), a jejich rozhodnutí byla svévolná, nedostatečně a nelogicky odůvodněná.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími nalézacího soudu a odvolacího soudu, které mu nad dosud již přiznanou částku za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč nepřiznaly další jím požadovanou částku ve výši 53 166 Kč. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci nalézacím soudem a odvolacím soudem, případně i s právními závěry dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání, v čemž stěžovatel spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v a násl. y.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud standardně uvádí, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal.

Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté y, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Napadená soudní rozhodnutí byla dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodněná, a tudíž nebylo možné akceptovat tvrzení stěžovatele, že byla svévolná, nedostatečně a nelogicky odůvodněná.

Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné protiústavní deficity.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu