Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 912/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Kateřiny Ponížilové, zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 26, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2015, č. j. -132, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2014, č. j. -98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 18. 3. 2016, splňující formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými byla částečně zamítnuta její žaloba o určení vyživovací povinnosti proti její matce. Stěžovatelka s rozsudky nesouhlasí, soudům vytýká, že při hodnocení možností a schopností povinné vycházely z chybné koncepce posouzení životní úrovně a běžných nákladů matky, a tedy postupovaly v rozporu se zákonem. V takovém postupu spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu d, práva na péči ve smyslu y, dále , a y a Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod.

K posouzení stížnosti si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis, avšak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť poté závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle; takové pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.

Obecné soudy se žalobou řádně zabývaly, ve svém rozhodnutí odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a proč dospěly k závěru, že stanovená výše výživného je odpovídající. Ze stížnosti je patrné, že se stěžovatelka toliko pokouší domoci dalšího věcného přezkumu rozhodnutí a stanovení vyššího výživného. Její argumentace je však především polemikou se závěry, jakých se dobraly obecné soudy, a postrádá ústavněprávní dimenzi. Podstatou námitek stěžovatelky je chybná aplikace § 913 a § 915 o. z. obecnými soudy, tedy otázka výkladu jednoduchého práva; k přezkumu napadených rozhodnutí z tohoto hlediska však nemá Ústavní soud pravomoc, pokud zároveň nejde o situaci, kdy obecné soudy při svém rozhodování vybočily z ústavního rámce své činnosti. Nic takového však v projednávaném případě nelze dovodit, a proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou uvedené námitky nedosahují ústavněprávní roviny.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud se stěžovatelka dovolává ústavního práva na péči ve smyslu y, musí mít na paměti i to, že vyživovací povinnost ve smyslu o. z. je vzájemná - tedy nejen matka k dceři, ale i dcera (navíc zletilá) k matce musí plnit vyživovací povinnost, a to, s ohledem na možnosti a schopnosti stěžovatelky ovlivněné přípravou na budoucí povolání, alespoň v materiálním (naturálním) slova smyslu. Jde o výraz principu rodinné solidarity spočívajícího m. j. v tom, že si jsou příbuzní (zejm. předci a potomci) povinni poskytovat pomoc v případech potřeby. U matky se vzájemná vyživovací povinnost projevuje v rovině pravidelných plateb studující dceři na její odůvodněné potřeby, u dcery například jako povinnost postarat se o matku v době její nemoci, tíživé situaci, nebo alespoň jako projev osobního zájmu či běžná pomoc v domácnosti. Metodiku určení výše výživného, na které má zletilá dcera vůči matce nárok, však rozhodně toto ustanovení y neobsahuje.

Stěžovatelka má coby vysokoškolský student bezesporu určité životní náklady; sotva lze však po rodiči spravedlivě požadovat, aby se zbavil svého majetku jen proto, aby mohl přispívat do studentova rozpočtu vyšší částkou. Logikou stěžovatelky - "mám štěstí, že máma nebydlí ve větším bytě, nedostala bych nic" - lze obdobně argumentovat i naopak: "matka má štěstí, že dcera nebydlí ve větším bytě, musela by dceři platit víc". Bydlení dospělé ekonomicky aktivní osoby v produktivním věku v třípokojovém bytě nelze považovat za nadstandardní o nic víc, než "podprůměrné" bydlení studenta ve sdíleném studentském bytě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu