Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3205/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Dagmar Tabery, zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. - 579, Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2015, č. j. - 536, a Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 5. 2014, č. j. -484, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle a d (dále jen " ").

V předchozím řízení se stěžovatelka domáhala odškodnění pracovního úrazu, které jí však nakonec nebylo přiznáno. V odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci namítla mimo jiné podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Odvolací soud však rozsudek soudu nalézacího potvrdil a námitku podjatosti soudce neshledal opodstatněnou. V následném dovolacím řízení ani v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka se svými argumenty neuspěla, proti rozhodnutí ve věci podala souběžně rovněž žalobu pro zmatečnost a na obnovu řízení. Právě proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost směřuje tato ústavní stížnost.

Jako zmatečnostní důvod uvedla stěžovatelka , tedy rozhodování věci vyloučeným soudcem - předsedou senátu nalézacího soudu. Soudy žalobu pro zmatečnost zamítly s odůvodněním, že nebyly shledány skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že v původním řízení rozhodoval vyloučený soudce. Dovolací soud následně napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť ve způsobu, jakým se s žalobou pro zmatečnost soudy vypořádaly, neshledal rozpory s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi čtyřmi uvedenými důvody, které měly o podjatosti soudce svědčit. Mezi ně patří podle stěžovatelky neformální komunikace mezi zástupcem vedlejšího účastníka a soudcem, které byla stěžovatelka přítomna po vyhlášení rozhodnutí nalézacím soudem, neopodstatněné dodatečné úpravy protokolu z jednání, telefonní hovor mezi soudcem a zástupcem vedlejšího účastníka, během něhož se měl soudce zástupce dotazovat na výsledek jednání u odvolacího soudu, a skutečnost, že soudce údajně získal některé poznatky v řízení tzv. mimoprocesním způsobem. Ve stížnosti stěžovatelka dále poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007,

sp. zn.

, a ze dne 27. 5. 2015,

sp. zn.

, se kterými jsou podle stěžovatelky napadená rozhodnutí v rozporu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které by příslušelo právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, kterými by dokazovala, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle y nebo do jejího práva na zákonného soudce dle y.

Ve stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že Ústavní soud v dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení podjatosti soudce. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v projednávaném případě soudy přesvědčivě odůvodnily, že uvedené projevy soudce nenesou znaky subjektivní ani objektivní podjatosti; z hlediska u zaručených práv na spravedlivý proces nelze soudům nic vytknout. Jednotlivé skutkové závěry, které obecné soudy učinily, není Ústavní soud s ohledem na výše uvedené přezkoumávat.

Soudy dospěly k závěru, že v daném případě nelze z neformální komunikace mezi soudcem a zástupcem vedlejšího účastníka objektivně k závěru o podjatosti dospět, jelikož tvrzený obsah komunikace nepřekračuje rámec běžného pracovně kolegiálního vztahu (srov. např. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zhodnocení, zda se komunikace ještě odehrává v rámci takového vztahu, je plně na obecných soudech, a Ústavní soud zásadně není oprávněn jejich závěry přehodnocovat. V projednávaném případě nespatřuje Ústavní soud žádnou okolnost, která by zakládala důvod učinit z této zásady výjimku. Rovněž námitkou úprav protokolu se obecné soudy zabývaly v dostačujícím rozsahu a přesvědčivě odůvodnily, proč rozpor mezi ústní protokolací a jejím písemným vyhotovením nepředstavuje důvod k vyloučení soudce. Dostatečným způsobem se vypořádaly také s námitkou, že soudce při získávání důkazů postupoval mimoprocesním způsobem, kterou neposoudily jako důvod k vyloučení soudce, neboť jde o námitku existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což však důvod k vyloučení soudce nezakládá. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na zmíněné nálezy Ústavního soudu, neboť v nich bylo jako stěžejní otázka řešeno, zda je k úspěšnosti žaloby pro zmatečnost z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nezbytné předchozí uplatnění námitky podjatosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu