Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 672/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Trnovcové, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2014, č. j. -11, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. -90, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nejprve v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen " ") změnil rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 2. 2014, č. j. -6, kterým tento soud zastavil řízení ve věci žaloby o zaplacení částky 15.750 Kč, a to tak, že se řízení nezastavuje. Nejvyšší soud následně usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podané proti označenému usnesení krajského soudu pro nepřípustnost.

2. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti byla na stěžovatelku podána žalobcem (Beck International, s. r. o.) žaloba z titulu neuhrazení dlužného nájemného, vzniklého na základě smlouvy o nájmu, uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelkou dne 29. 9. 2011 na období dvaceti měsíců s nájemným stanoveným ve výši 1.750 Kč splatným měsíčně pozadu vždy do 29. dne v měsíci počínaje měsícem říjnem 2011 a mimořádné splátky nájemného ve výši 5.000 Kč, splatné do sedmi dnů od podpisu smlouvy o nájmu.

3. Z obsahu přiložených listin a také ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka od počátku nájemné neplatila, a to včetně mimořádné splátky nájemného, a proto bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 9. 2012, č. j. , rozhodnuto o úpadku stěžovatelky s tím, že bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Žalobce proto ve lhůtě k tomu určené přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku vůči stěžovatelce, sestávající z mimořádné splátky nájemného ve výši 5.000 Kč, 11 plateb pravidelného měsíčního nájemného po 1.750 Kč za období od měsíce října 2011 do měsíce srpna 2012 a smluvní pokutu 8.000 Kč, celkem tedy 32.250 Kč. Dne 28. 11. 2013 se žalobce domáhal vůči žalované žalobou u soudu I. stupně zaplacení dlužné částky za období od měsíce září 2012 do měsíce května 2013 ve výši 15.750 Kč, pro kterou soud I. stupně řízení zastavil s odůvodněním, že žalobce mohl svou pohledávku přihlásit pouze prostřednictvím insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení , (dále jen " "), což zakládá neodstranitelnou podmínku řízení, pro kterou je třeba řízení zastavit. Právě toto usnesení změnil usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností .

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil problematiku splatnosti pohledávky za období od 29. 9. 2012 do 29. 5. 2013, když ta se stala splatnou odstoupením žalobce od smlouvy, a tudíž měla být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. Dále stěžovatelka cituje ustanovení , podle kterých lze přihlásit i pohledávku nesplatnou vázanou na podmínku ( ) a ustanovení, podle kterého právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky ( ). Na základě výše uvedeného stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi hodnocením provedených důkazů a vyvozených právních závěrů, čímž prý obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu y.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.

6. Podle ustanovení totiž platí, že "[p]rávo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. Totéž platí, jde-li o nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem; tuto pohledávku je nutné přihlásit jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky." Z uvedeného zákonného ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že omezení uplatnění práva na úhradu nájemného prostřednictvím přihlášení do insolvenčního řízení platí pouze pro nájemné za dobu před zahájením řízení o konkursu, a nikoliv pro nájemné po zahájení tohoto řízení. Pro zbylou část, tedy pro nájemné v období od zahájení řízení o konkursu do skončení období nájmu, platí (jak správně uvedl v napadeném usnesení), že pohledávka z titulu smlouvy o nájmu věci vzniká až uplynutím příslušného období nájmu, a nikoliv již na základě uzavření smlouvy (to platí ostatně i o právu na úhradu nájemného uplatněném v rámci insolvenčního řízení, neboť toto figuruje v insolvenčním řízení jako pohledávka podmíněná - viz věta druhá za středníkem ). V nyní projednávaném případě byl přitom úpadek na stěžovatelku prohlášen dne 13. 9. 2012, tedy ještě předtím, než vznikla předmětná pohledávka z titulu dlužného nájemného za období od 29. 9. 2012 do 29. 5. 2013.

7. Závěr krajského soudu, učiněný v nyní projednávané věci, proto plně koresponduje se zněním shora citované kogentní zákonné úpravy a Ústavní soud nemá za těchto okolností žádný rozumný důvod, pro který by je měl zpochybňovat.

8. K námitce, že nevzal na vědomí odstoupení žalobce "od smlouvy o nájmu věci nemovité", Ústavní soud uvádí, že tato námitka zjevně nebyla uplatněna v předchozím řízení, takže se s ní obecné soudy nemohly vypořádat, a dále, že ani z ústavní stížnosti není seznatelné, k čemu vlastně směřuje. Tato otázka totiž zjevně může mít svůj význam z hlediska samotné existence a výše pohledávky, nikoliv však toho, jakým způsobem měla být tato pohledávka uplatněna. K závěru, že se řízení nezastavuje, totiž dospěl na základě toho, kdy daná pohledávka vznikla, resp. zda měla být přihlášena do insolvenčního řízení.

9. K argumentaci stěžovatelky, podle níž obecné soudy řádně nevyhodnotily provedené důkazy, resp. je vůbec neprovedly a nepřihlédly ani k tomu, co vyšlo v řízení najevo, nicméně současně prý se při hodnocení důkazů soudy dopustily extrémního rozporu s vyvozenými právními závěry, Ústavní soud uvádí, že je velmi nekonzistentní. Nemůže totiž platit, že důkazy nebyly vůbec provedeny, případně nebyly řádně vyhodnoceny, a zároveň, že tyto vyhodnocené důkazy jsou v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry. Tuto námitku proto Ústavní soud shledal jako nedůvodnou, protože je jednak vnitřně rozporná, a jednak směřuje do oblasti přehodnocování dokazování obecnými soudy, což mu s ohledem na shora uvedené nepřísluší.

10. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu