Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3551/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. -51, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvého stupně a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle , 2 , . Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. , kterým byl k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušen rozsudek městského soudu, a bylo mu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

2. Stěžovatel má za to, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a 2 d, zejména pak tím, že rozsudek městského soudu vykazuje znaky překvapivosti. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

3. Ústavní stížnost není přípustná.

4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

5. Pokud jde o rozsudek městského soudu, tento již byl zrušen a ve vztahu k němu tedy není splněna základní podmínka ústavní stížnosti, totiž existence pravomocného rozhodnutí porušujícího základní práva či svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem ( ).

6. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ve spojení s ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

7. Stěžovatel napadá zrušující usnesení Nejvyššího soudu. Nejde tedy o rozhodnutí konečné, nýbrž o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu k odvolacímu soudu. Byť je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozsudku, nelze dopředu presumovat podobu jeho rozhodnutí ani konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadené usnesení Nejvyššího soudu za pravomocné rozhodnutí podle písm. d) y, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2012

sp. zn.

, dostupné v databázi NALUS na http://www. usoud.cz).

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016

JUDr. Radovan Suchánek v. r.

soudce zpravodaj