Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1310/16

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DELPHIN - INVEST, s. r. o., se sídlem Hlavná 20, 917 01 Trnava, Slovenská republika, právně zastoupené Mgr. Danielem Samolem, advokátem se sídlem 28. října 767/12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. -26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. dubna 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen "") a právo na rovnost účastníků řízení dle y.

Uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2016 č. j. -5, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatelky na určení pravosti pohledávky ve výši 10 000 000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Michala Perkacze u téhož soudu. Oba soudy dospěly ke stejnému závěru, a sice že lhůta k podání určovací žaloby uběhla uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pravosti pohledávky, k němuž došlo 15. prosince 2015, tj. dne 30. prosince 2015. Žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena až dne 4. ledna 2016, tj. opožděně. Datum doručení měl odvolací soud za osvědčený z dodejky, ale též z potvrzení České pošty.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy zpochybňovala datum skutečného doručení uvedeného vyrozumění. K doručení mělo dojít až dne 21. prosince 2015, což dle jejího názoru dokládá i potvrzení České pošty. Uvedenou námitku vznáší i v řízení před Ústavním soudem.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Podle , ve znění , je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který rozhodující orgán může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita; podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Ústavní soud proto zvážil, zda stěžovatelka měla k dispozici opravný prostředek, který byla povinna využít.

Stěžovatelka byla v napadeném usnesení odvolacího soudu poučena o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí. Přesto v ústavní stížnosti bez dalšího konstatuje, že dovolání proti uvedenému rozhodnutí je nepřípustné. Ústavní soud podotýká, že dle § 237 občanského soudního řadu je dovolání "přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Závěr o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, může učinit pouze Nejvyšší soud, neboť jen ten je oprávněn posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu (, ). Tuto jeho činnost nemůže nahrazovat ani Ústavní soud, ani stěžovatelka samotná. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka má po novele z roku 2012 povinnost dovolání podat i přesto, že jej Nejvyšší soud může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Povinnost napadnout předmětné rozhodnutí dovoláním by stěžovatelka neměla pouze tehdy, pokud by bylo objektivně nepřípustné ve smyslu ustanovení . V projednávaném případě lze uvažovat pouze o nepřípustnosti z důvodu uvedeného v odst. 1 písm. e) tohoto ustanovení, kdy zbylé důvody na danou věc zcela zjevně nedopadají. Ani v takovém případě by ovšem stěžovatelka nemohla proti napadenému rozhodnutí brojit přímo ústavní stížností, nýbrž by jej musela nejdříve napadnout žalobou pro zmatečnost. Povinnost stanovená v ustanovení se totiž vztahuje i na vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Za daných okolností (kdy lhůta k podání dovolání již dle všeho marně uplynula) stěžovatelce nezůstává než zvážit, zda námitky týkající se posouzení včasnosti žaloby na určení, resp. vad doručování vyrozumění insolvenčního správce, nelze (při extenzivním výkladu ustanovení ) uplatnit v žalobě pro zmatečnost, kterou může dle podat ve lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (aniž by Ústavní soud předjímal úspěšnost takové žaloby).

Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny dostupné právní prostředky k ochraně jejích práv, a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ve smyslu .

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj