Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 570/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Perglové, zastoupené JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem Železničářská 2695, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -264 ze dne 20. 11. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -204 ze dne 17. 2. 2015, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -170 ze dne 23. 7. 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -156 ze dne 18. 4. 2014, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -143 ze dne 28. 2. 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -107 ze dne 16. 12. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 22. 4. 2016 i v ostatním splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle , 2 a 3 d (dále jen " "), princip rovnosti účastníků řízení dle (správně: ) odst. 2 a 3 y, jakož i ústavně zaručená práva zakotvená v a y.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby jí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí uhradila částku 132 468 Kč, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka zaslala obvodnímu soudu doplnění žalobního návrhu datované dnem 14. 12. 2013, na jehož podkladě vydal obvodní soud usnesení č. j. -107, vyhlášené na jednání konaném dne 16. 12. 2013, že se změna žaloby nepřipouští. Usnesením obvodního soudu č. j. -143 ze dne 28. 2. 2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. -156 ze dne 18. 4. 2014, byla pak zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí obvodního soudu č. j. -107 ze dne 16. 12. 2013 žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost. Usnesením obvodního soudu č. j. -170 ze dne 23. 7. 2014 byly však obě žaloby jako nepřípustné zamítnuty. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesením č. j. -204 ze dne 17. 2. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Řízení o dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -264 ze dne 20. 11. 2015 zastaveno, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení.

Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti poukazovala na vadný postup obvodního soudu při rozhodování o nepřipuštění změny žaloby, jakož i na skutečnost, že jí nebyl ustanoven právní zástupce, který by byl schopen rozlišit, zda se v jejím případě jednalo o bližší specifikaci žalobního návrhu či o jeho rozšíření, a který by jí pomohl uplatnit opravné prostředky proti nesprávnému procesnímu postupu obvodního soudu. Stěžovatelka dále konstatovala, že proti rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby nebyl žádný jiný opravný prostředek přípustný, proto jí nezbylo než podat žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost; vyslovila přitom názor, že takové rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Poté, co došlo k zamítnutí obou mimořádných opravných prostředků, domáhala se stěžovatelka ochrany svých práv cestou dovolání. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že na výzvy soudu, aby si pro účely dovolacího řízení zvolila právního zástupce, reagovala opakovanými žádostmi o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud se však k její žádosti nijak nevyjádřil a postoupil spis Nejvyššímu soudu, který dovolací řízení zastavil. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud spojil tuto věc s jinou její ústavní stížností projednávanou pod

sp. zn.

.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené .

Pozornosti Ústavního soudu při té příležitosti neuniklo, že usnesení městského soudu č. j. -156 ze dne 18. 4. 2014, usnesení obvodního soudu č. j. -143 ze dne 28. 2. 2014 a usnesení obvodního soudu č. j. -107 ze dne 16. 12. 2013 stěžovatelka napadla již v ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2014 a je vedena pod

sp. zn.

. V tomto ohledu se tedy obě ústavní stížnosti "překrývají", neboť směřují proti totožným rozhodnutím obecných soudů. Dle je návrh nepřípustný, pokud Ústavní soud již v téže věci jedná. V části, v níž jsou nyní projednávanou ústavní stížností napadena totožná rozhodnutí jako ve věci vedené pod

sp. zn.

, je proto nutno ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako nepřípustnou dle .

Co se týče návrhu stěžovatelky na spojení předmětných řízení, Ústavní soud přihlédl k tomu, že předmětem řízení ve věci

sp. zn.

je postup obvodního soudu při rozhodování o změně žaloby a neustanovení právního zástupce, zatímco zbylá rozhodnutí, napadená v nyní posuzované věci, řeší relativně samostatnou otázku, zda je proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby přípustná žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že se každá z ústavních stížností zabývá odlišnou právní otázkou, nepovažoval Ústavní soud spojení obou věcí postupem dle a , , ve znění pozdějších předpisů, za nezbytné.

Ústavní soud se tak nadále zabýval ústavní stížností v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -264 ze dne 20. 11. 2015, usnesení městského soudu č. j. -204 ze dne 17. 2. 2015 a usnesení obvodního soudu č. j. -170 ze dne 23. 7. 2014. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu č. j. -264 ze dne 20. 11. 2015, stěžovatelka nerozporovala důvod, vedoucí k zastavení dovolacího řízení; poukazovala toliko na skutečnost, že jí nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že k ustanovení právního zástupce nedošlo z toho důvodu, že se ze strany stěžovatelky jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tomuto závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co vytknout, neboť žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nebyly ve vztahu k usnesení okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby přípustné, a to z důvodů, které obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvedla žádnou argumentaci, která by byla způsobilá závěry obecných soudů o nepřípustnosti mimořádných opravných prostředků zpochybnit. Ústavní soud na základě těchto zjištění odmítl ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -264 ze dne 20. 11. 2015 jako zjevně neopodstatněnou dle .

V části, směřující proti usnesení městského soudu č. j. -204 ze dne 17. 2. 2015 a usnesení obvodního soudu č. j. -170 ze dne 23. 7. 2014, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou dle , neboť stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Proti usnesení městského soudu č. j. -204 ze dne 17. 2. 2015 bylo přípustné dovolání, které stěžovatelka sice podala, nicméně již neodstranila vady návrhu a v řízení dále nepokračovala. Takové využití opravného prostředku nelze považovat za jeho řádné vyčerpání ve smyslu . Na výsledek řízení o ústavní stížnosti však neměla skutečnost, že nebylo vyčerpáno dovolání, žádný vliv, neboť jak již Ústavní soud konstatoval výše, závěr obecných soudů, že žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení není proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby přípustná, byl správný. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v dané souvislosti tedy dojít nemohlo.

Závěrem Ústavní soud podotýká, že rozhodnutím o této ústavní stížnosti nijak nepředjímá výsledek řízení vedeného pod

sp. zn.

, neboť v něm budou řešeny odlišné otázky než v nyní předložené věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu