Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 580/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věnceslavy Holubové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. -273 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 č. j. -197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. -134 přiznal stěžovatelce odškodnění za průtahy v řízení v částce 125.000 Kč. Tuto částku však snížil o 40 % z důvodu složitosti řízení a opakovaného projednávání věci před obecnými soudy. Celková náhrada nemajetkové újmy proto činila 75.000 Kč. Odvolací soud došel k jiným závěrům. Nemajetkovou újmu vyčíslil na 130.000 Kč, ponížil ji ale o 60 % z důvodů skutkové a právní složitosti. Zohlednil také, že řízení stižené průtahy proběhlo na čtyřech stupních soudní soustavy. Celkově nemajetkovou újmu vyčíslil na 52.000 Kč. Nejvyšší soud následně odmítnul dovolání stěžovatelky, protože se odvolací soud neodchýlil od jeho judikatury. Ztotožnil se pak s výkladem kritéria složitosti věci a významu předmětu řízení pro stěžovatelku podle a e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")

3. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základním práv v tom, že obecné soudy dospěly ke zcela vadnému závěru o snížení zadostiučinění z důvodu údajné složitosti řízení, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnily. Zcela mechanicky poté vzaly v potaz holou skutečnost, že v řízení stiženém průtahy rozhodovaly čtyři soudní instance. Nezabývaly se však důvody, proč čtyři instance spor rozhodovaly. Skutečným důvodem totiž nebyla složitost věci, ale vadné rozhodování soudů, které nemůže být stěžovatelce přičítáno k tíži. Obecné soudy rovněž bez dalšího zdůvodnění vyhodnotily význam předmětu řízení pro stěžovatelku za standardní. Zcela však opomněly okolnosti případu, ze kterých lze na význam předmětu řízení pro stěžovatelku usuzovat. Obecné soudy také vůbec nevzaly v úvahu kritéria uvedená v a d) Jejich vadným postupem tedy došlo ke zcela zásadnímu zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka nemusela být právně zastoupena v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), protože je sama advokátkou (viz stanovisko pléna sp. zn. ze dne 8. 10. 2015). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu , neboť soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností posoudily adekvátnost zadostiučinění poskytnutého stěžovatelce za průtahy v řízení ústavně souladným způsobem. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a ve které Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. pokud ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, ve kterých by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva [konkrétně a d) ], s níž stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelčiny námitky tedy nemají ústavní rozměr.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu