Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2515/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. S., zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. -25, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015 sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. září 2014 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byla uznána vinnou přečinem padělání a pozměnění veřejné y podle , , a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle a podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

2. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že na pracovišti Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, prostřednictvím zmocněnkyně, jednající na základě plné moci, předložila pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, osvědčení o znalosti českého jazyka vydané Univerzitou Karlovou v Praze, Ústavem jazykové a odborné přípravy, ačkoli věděla, že kurzy českého jazyka v uvedeném vzdělávacím zařízení nenavštěvovala, zkoušku z českého jazyka nevykonala a osvědčení je padělané.

3. Jak stěžovatelka uvádí, v řízení uplatňovala zejména tu obhajobu, že je nutno rozlišovat mezi pravdivostí a pravostí. I když věděla, že předkládané potvrzení je nepravdivé, nevěděla, že je i padělané. V důsledku toho pak její jednání není možné, při řádné interpretaci příslušné skutkové podstaty, podřadit pod trestný čin padělání a pozměnění veřejné y. To však obecné soudy pominuly a soud Nejvyšší se touto otázkou odmítl věcně zabývat kvůli nepřiměřeně restriktivnímu výkladu podmínek přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů, a chybnému závěru, že stěžovatelčino dovolání vychází z odlišné varianty skutkového děje, ač ve skutečnosti předkládala námitku právní.

4. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že nebyl proveden jí navrhovaný výslech svědkyně Olgy Valerijevny Rumjancevy. Tvrdí, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz. Soud druhého stupně k jejímu návrhu uvedl, že "s ohledem na výpověď obžalované, ve které v podstatě celou záležitost podrobně popsala a objasnila, není na místě i z hledisek ekonomických a hospodárnosti řízení, kdy pobyt této svědkyně ani není znám, tuto vyslýchat k tomu, co je již známo, přičemž výslech této svědkyně by nic na věci neobjasnil a žádné nové skutečnosti by těžko mohl přinést právě s ohledem na výpověď žalované". To však při natolik klíčovém důkazu stěžovatelka nepovažuje za postačující.

5. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , , a y (dále jen " "), , , , , a d, , 2, 3 a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádala, aby Ústavní soud ve věci rozhodl přednostně podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť jí hrozí ztráta povolení k dlouhodobému pobytu.

II.

6. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů, a to zejména po skutkové stránce, k čemuž Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka musela být přinejmenším srozuměna s tím, že daná veřejná je padělaná, jejich závěr je podložen ve věci proběhlým dokazováním, a Ústavní soud nemá, co by k němu dodal.

9. Nejvyšší soud pak zcela správně konstatoval, že stěžovatelka v dovolacím řízení vycházela z vlastní verze skutkového děje, kdy její argument, že věděla toliko o nepravdivosti osvědčení, ne však již o jeho nepravosti, je vskutku námitkou skutkovou, a nikoliv právní, jak se stěžovatelka snaží tvrdit.

10. Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jak stěžovatelka sama připouští, v projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby vyhověno, vyložily. Ústavní soud zároveň neshledává, že by se provedené dokazování jevilo neúplným. Dokonce lze spíše říci, že se jedná o skutkově velmi jednoduchém případu, nevyvolávajícím jakékoliv pochybnosti.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

12. Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu