Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 250/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. M, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní nám. 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. -33 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015 č. j. -945, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle , a 2, a d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. června 2012 č. j. -488 byl stěžovatel uznán vinným 1) jednak přečinem pomluvy podle , 2) jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle , c) d) , 3) a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle , d) . Za jednání pod body 1) a 2) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal stěžovatel odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. března 2013 sp. zn. a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem pomluvy podle a přečinem nebezpečného pronásledování podle , c), d) . Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců.

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2013 podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. října 2013 č. j. -46 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2013 podal ústavní stížnost. Na podkladě ústavní stížnosti byla nálezem Ústavního soudu ze dne 23. září 2014

sp. zn.

obě napadená rozhodnutí zrušena.

5. Krajský soud v Ostravě rozhodl znovu rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že stěžovatele nově uznal vinným v bodě I. 1) přečinem pomluvy podle a v bodě I. 2) přečinem nebezpečného pronásledování podle , c), d) a za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015 podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015, a to ve výroku o vině pod bodem I. 2) a celém výroku o trestu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 v celém rozsahu jeho výroku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 2. dubna 2015 v rozsahu zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem I. 1) a novému odsuzujícímu výroku o vině skutkem pod bodem I. a navazujících výroků o trestu.

8. Podle názoru stěžovatele trpí napadená rozhodnutí včetně předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a řízení jim předcházející celou řadou závažných vad, přičemž vady vytknuté Ústavním soudem nebyly napraveny ani opětovným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že základem zásahu do jeho ústavně garantovaných práv je účelové rozdělení skutku, který byl (je) předmětem řízení, na dvě části, k čemuž došlo v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Dále stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení, zejména pokud se týká trestného činu pomluvy a namítal, že byla provedena jen velmi malá část důkazů, které navrhoval, obsáhlé důkazní návrhy stěžovatele byly zamítnuty - až na výjimky - bez jakéhokoliv, natožpak řádného odůvodnění. Proto se dovolává nezákonně opomenutých důkazů. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci nebyla dodržena judikaturou Ústavního soudu potvrzovaná zásada subsidiarity trestní represe a na to navazující zásada ultima ratio, podle nichž ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba zjišťovat především mimo trestními prostředky a prostředky trestního práva je nutno reagovat až v krajních případech. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004

sp. zn.

(N 58/33 SbNU 89) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013 sp. zn. .

9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu uvedeném stěžovatelem z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

11. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 y v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

12. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. Odvolací soud na podkladě zrušovacího ústavního nálezu doplnil dokazování výslechem stěžovatele, poškozené a jejích rodičů a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nesdílí náhled stěžovatele, že je třeba důkazy opakovat, provádět další důkazy, jinak hodnotit důkazy již provedené, a to formálně s vyústěním, že stěžovatel se nedopustil činu, pro který byl shledán vinným. Odvolací soud proto nepovažoval za nutné provést stěžovatelem navržené další důkazy, resp. celé stávající dokazování znovu, neboť z rozsahu a zjištěných skutkových zjištění shledal tato skutková zjištění za dostačující, nevzbuzující žádné pochybnosti o prokázaných rozhodných skutečnostech. Opakovaně pak uvedl, že dokazování ve věci není bezbřehé a v odůvodnění svého rozsudku na str. 14 až 16 stěžovateli vysvětlil, proč další důkazy neprovedl.

13. Dovolací soud pak neshledal důvodnost námitky tzv. opomenutých důkazů a poukázal na str. 14 až 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud pečlivě a důkladně vyložil, na podkladě jakých úvah shledal opakování důkazního řízení nadbytečným, stejně jako provedení stěžovatelem nově navrhovaných důkazů. Dovolací soud obecně konstatoval, že postup, při němž obviněný v rámci své obhajoby zahlcuje soud novými a novými důkazy, jejichž provedení se domáhá, může neadekvátně prodloužit délku trestního řízení a ovlivnit kvalitu celého řízení. K tomu dovolací soud konstatoval, že je evidentní, že stěžovatel se snažil prostřednictvím navrhovaných důkazů stáhnout pozornost soudu k méně podstatným, resp. k projednávané věci nesouvisejícím skutečnostem. K námitce stěžovatele týkající se porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud podotkl, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit stěžovatelem zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud svůj postup řádně zdůvodnil.

15. Pokud dovolací soud shledal vady v postupu odvolacího soudu, je na odvolacím soudu, aby přesněji uvedl časovou specifikaci skutku pod bodem I. 2) výroku o vině stran přečinu nebezpečného pronásledování podle , c) , a to v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. září 2014

sp. zn.

.

16. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

17. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu