Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3359/15

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, se sídlem Horní Maršov, Horská 175, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, AK se sídlem Brno, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2015 č. j. -77, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Odvolacího finančního ředitelství a 3) Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 13. 11. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2015 a doplněné dne 9. 12. 2015, Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, se sídlem Horní Maršov (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozsudkem, vydaným ve věci penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně podle , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a podle , daňový řád, došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), a tento rozsudek zrušil.

Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že práva stěžovatele byla porušena, stěžovatel navrhl z důvodu procesní ekonomie zrušit i níže uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející rozhodnutí daňových orgánů.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 24. 3. 2014 rozhodnutím čj. 7321/14/5000-24700-710142 Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobce do platebního výměru Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 20. 8. 2013 č. j. 1220015/13/2700-04705-603497, kterým bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 1. 1. 2008 do 1. 8. 2013 ve výši 355 220 Kč. K porušení rozpočtové kázně došlo porušením podmínek stanovených v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2005 o poskytnutí dotace ve výši 17 761 000 Kč, ve znění dodatků č. 1 a 2, na specifikovaný projekt žalobce.

Dne 30. 9. 2014 rozsudkem č. j. -59 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2014 čj. 7321/14/5000-24700-710142 zamítl.

Dne 3. 9. 2015 rozsudkem č. j. -77 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 3. 9. 2015 č. j. -77 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byl porušen , a 3, a d (dále jen " "), a 4 y (dále jen " "), "neboť napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícím rozsudkem správního soudu nebylo reflektováno porušení uvedených ustanovení ústavních norem ve správním řízení." Stěžovatel uvedl, že již v daňovém řízení a následně v soudním řízení poukazoval na to, že ze strany správce daně prvého stupně vedli daňové řízení podjatí pracovníci správce daně, ale na tuto jeho principiální výhradu správce daně ani odvolací správní orgán nereflektovali zákonným způsobem.

Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho věci správní orgány porušily , 3, 4, 5 a 7 daňového řádu, a 3 y a y, a opakoval, že správní soud a kasační soud neposkytly ochranu jeho právům, čímž porušily právo na spravedlivý proces dle a 2 y a y.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to ze stejných důvodů, jako dřívější ústavní stížnost stěžovatele, projednávanou pod

sp. zn.

.

Podstatou i nynější ústavní stížnosti, zcela postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle a násl. y, a na ochranu vlastnictví dle y. Podstatná část jeho argumentace ovšem směřovala nikoliv proti ústavní stížností napadenému rozsudku kasačního soudu ve věci penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, ale proti předcházejícím rozhodnutím daňových orgánů a následně soudů ve správním soudnictví, vydaným ve věci samotného odvodu za porušení rozpočtové kázně (podkladové rozhodnutí). Stěžovatel tak fakticky nesouhlasil s aplikací relevantních ustanovení hlavy XII - Porušení rozpočtové kázně - , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, zejména s aplikací ustanovení rozpočtových pravidel upravujícího placení penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Stěžovatel navíc pouze jen opakoval argumentaci, již uplatněnou v předcházejících řízeních.

Jak již kasační soud uvedl v ústavní stížností napadeném rozsudku, stěžovatel opakovaně vznáší námitky směřující do předcházejícího řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, které podle ustálené judikatury nelze při přezkumu rozhodnutí o předepsání penále (a nyní ani v řízení o ústavní stížnosti) přezkoumávat. Uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně a předepsání penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně sice spolu vzájemně souvisejí, jde však o dvě samostatná rozhodnutí správce daně, proti kterým se lze bránit samostatnými odvoláními a žalobami, případně i kasačními stížnostmi, následně pak i ústavními stížnostmi.

Ústavní stížnost je tak pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími daňových orgánů i soudů ve správním soudnictví ve věci vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením své věci. V této souvislosti pak nelze než poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž standardně připomíná, že jeho povinností vyplývající z a písm. d) y je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se orgány veřejné moci údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces tudíž v daném případě nedošlo.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle y, resp. práva na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud připomíná, že zdanění (za které je nutno považovat i penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně) je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová či odvodová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je ovšem ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah, tj. platební výměry na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu