Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1498/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Pavlem Čulákem, advokátem sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2015 č. j. -178 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2014 č. j. -97, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, městské části Brno-střed jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 19. 5. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a y (dále jen " "), , , a d (dále jen " ").

2. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2014 č. j. -97 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2013 č. j. -54 ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi ze dne 19. 11. 2012 z nájmu bytu č. A1, nacházejícího se v domě B.(výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej potvrdil (výrok II.), ve výrocích o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit České republice soudní poplatek a o náhradě nákladů České republiky jej změnil (výrok III. a IV.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.). Rozsudek krajského soud napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2015 č. j. -178 odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

II.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nejen že ve věci nesprávně rozhodl, ale dokonce stěžovateli znemožnil domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu ve smyslu a y tím, že stěžovateli i přes jeho výslovnou žádost neumožnil osobní účast na jednání. Stěžovatel měl připraveny na svoji obranu i další y, ale při své neúčasti na jednání nemohl bezprostředně reagovat na průběh řízení. Tím byl porušen princip rovnosti účastníků, podle kterého účastníci řízení mají před soudem rovné postavení. Stěžovatel dále poukazuje na to, že koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle něhož účastníci řízení musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz, který je nutný k tomu, aby jejich návrhy uspěly, ale také musí být seznámen s každým důkazem, jenž může ovlivnit rozhodnutí soudu, a musí mít možnost se k němu vyjádřit. Uvedeným postupem odvolací soud dle stěžovatele porušil jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

4. Stěžovatel dále k samotné výpovědi z nájmu zejména poukazuje na skutečnost, že hradil nájemné dokonce i poté, co vedlejší účastník přestal vykonávat své povinnosti a dům se dostal do stavu vylučující nerušené bydlení, na což ho začal stěžovatel systematicky upozorňovat. Stěžovatel se poté ocitl ve vazbě a časem i ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy pro něho ve velice tíživé sociální situaci, která mu bránila v řádném placení nájmu. Stěžovatel poukazuje na to, že pronajímatel má povinnost zajistit nerušený výkon práv nájemce, což v daném případě nečinil. Pronajímatel naopak, vědom si stěžovatelovy tíživé situace, místo pomoci tento stav zneužil s cílem zbavit se nepohodlného nájemce, a to formou ukončení nájemního vztahu.

III.

5. Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. -97.

6. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

7. Podle ust. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

8. V souladu s je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( téhož zákona).

9. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla "odklizena" bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

10. Podle ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelem namítaný vadný postup krajského soudu je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel tento opravný prostředek využil.

12. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele - k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu je ve smyslu ust. nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. .

IV.

13. Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost v této části splňuje všechny procesní náležitosti, stanovené pro její podání .

14. Ústavní soud není součástí soudní soustavy ( y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

16. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele (podané proti odstavcům I. a V. výroku rozsudku odvolacího soudu) není přípustné podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti výpovědi z nájmu bytu pronajímatele pro možný rozpor s dobrými mravy ( , , , ve znění do 31. 12. 2013) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitkou, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu odvolací soud neumožnil, aby se osobně účastnil odvolacího jednání, uplatnil dovolatel zmatečnostní vadu ( ), k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by bylo dovolání přípustné (242 odst. 3 věta druhá ). Dovolání, které výslovně směřuje i proti výroku o nákladech odvolacího řízení, dovodil Nejvyšší soud, postrádá obsahové vymezení, a trpí tak vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (dovolání by, uvedl dovolací soud, ostatně bylo nepřípustné podle ). Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil v předmětné věci otázku přípustnosti dovolání a jeho náležitostí v souladu s příslušnými ustanoveními .

17. Ústavní soud zjistil, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu odmítl podle ust. jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu