Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3605/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, IČ: 63998980, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. -144 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2014 č. j. -111, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a Jana Surého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. prosince 2015, stěžovatelka podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků podle a d (dále ne "Listina").

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. září 2013 č. j. -92 zastavil řízení na základě žaloby vedlejšího účastníka řízení ze dne 8. srpna 2012, kterou se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 2 592 000 Kč s příslušenstvím, pro litispendenci.

3. Proti usnesení městského soudu podal vedlejší účastník řízení odvolání, které Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností změnil tak, že řízení dle žaloby ze dne 8. srpna 2012 se pro litispendenci nezastavuje.

4. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podle ustanovení jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že otázku, zda pravomocné rozhodnutí soudu vydané ve směnečném řízení představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu ve věci závazku, který byl původem vzniku směnečného závazku, již dříve řešil a s odkazem na svoji judikaturu uzavřel, že předmět těchto řízení v posuzované věci totožný není.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas, se závěry učiněnými ve věci odvolacím a dovolacím soudem s tím, že jsou projevem přepjatého formalismu, který není ústavně konformní. Podle jejího přesvědčení zneužívání formálnosti a samostatnosti směnečného závazku k tíži směnečného věřitele, stejně jako k tíži směnečného dlužníka, není slučitelné s právem na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že v podmínkách demokratického právního státu není podle jejího právního názoru udržitelná právní konstrukce, kdy bude procesní pasivita (liknavost) jedné strany sporu kladena k tíži strany druhé. Stěžovatelka považuje za nemožné, aby se procesně úspěšný účastník ve sporu o plnění musel v horizontu následujících tří let důvodně obávat toho, že ve své schránce nalezne žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (náhradu škody) v rozsahu plnění, které mu bylo pravomocně přiznáno. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. února 1999

sp. zn.

(N 19/13 SbNU 131), ze dne 7. září 2004

sp. zn.

(U 44/34 SbNU 425), ze dne 18. července 2013

sp. zn.

(N 124/70 SbNU 133), ze dne 13. listopadu 2012

sp. zn.

(N 186/67 SbNU 241) a ze dne 27. srpna 2004

sp. zn.

(N 120/34 SbNU 245).

6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

8. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně s tím, že o totožnost skutků, resp. skutkového základu, v obou řízeních se nemůže jednat, neboť právním důvodem uplatněného nároku vedlejšího účastníka řízení v předmětném řízení je leasingová smlouva, přičemž právním důvodem zahájení směnečného řízení byla směnka samotná (byť vystavená na základě leasingové smlouvy), jako cenný papír, do něhož jsou vtělena práva jejího majitele. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

9. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení , Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

10. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti účastníků řízení. Sama skutečnost, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, ještě nemůže vést k závěru o porušení tohoto principu. Podstatné je, že oba účastníci měli v řízení rovné podmínky, což bylo v dané věci splněno.

11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu