Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 37/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti B. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, č. j. -426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. -400, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2014, č. j. -285, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 5. 1. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Vedlejší účastnice - dárkyně - se v řízení domáhala po stěžovateli vrácení daru, resp. vyplacení peněžité náhrady za něj, a soudy její žalobě vyhověly. Podle stěžovatele postupem soudů došlo k zásahu do jeho základních práv plynoucích z d (dále jen "") a y ČR v souvislosti s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejich příloh vyplývá, že vedlejší účastnice darovala stěžovateli pozemky, avšak stěžovatel se poté vůči dárkyni dopustil protiprávního jednání, za které byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Obecné soudy uzavřely, že tímto jednáním vzniklo vedlejší účastnici právo na vrácení daru podle , , v rozhodném znění, resp. právo na poskytnutí peněžité náhrady daru, jelikož stěžovatel před doručením žádosti o vrácení daru předmětné pozemky zcizil. Předmětem dokazování byla výše částky náležící vedlejší účastnici jako peněžitá náhrada daru.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Podstatou stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší peněžité částky, kterou soud určil jako hodnotu darovaných pozemků, a kterou je nyní povinen zaplatit vedlejší účastnici. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces; z jeho argumentace však nevyplývá, v čem porušení spatřuje. Text stížnosti je především polemikou s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Pro zjištění ceny pozemků byly vypracovány čtyři znalecké posudky, z nichž dva nechal vypracovat přímo nalézací soud a dva stěžovatel, přičemž stěžovatel nesouhlasí s tím, ze kterého znaleckého posudku soud vycházel. Soud však přitom výběr posudku řádně odůvodnil a nelze v jeho odůvodnění spatřit nedostatky, které by znamenaly porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Soudci hodnotí důkazy v rámci tzv. volného hodnocení důkazů, tedy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom je jim dána volnost v tom, aby v rámci svého uvážení posoudili, které důkazy jsou věrohodné a které mají největší přínos k objasnění situace; tyto úvahy obecné soudy v odůvodnění řádně vysvětlily. Jestliže soudy postupovaly v rámci hodnocení důkazů v souladu s procesními předpisy, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich závěry přezkoumávat. Právě přehodnocení důkazů se však stěžovatel snaží docílit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu