Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 937/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti SILMET Příbram, a. s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2016 č. j. , -87, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví specifikované usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a navrhovala jeho zrušení.

2. K věci uvedla, že podala ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Zdeňka Šilhánka. Krajský soud zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní ustanovena společnost Brátová a Krejčí, v. o. s. Pozdějším usnesením byla tato společnost zproštěna funkce a novým insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Antonín Diviš. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k vrchnímu soudu, který ho usnesením napadeným ústavní stížnosti odmítl. Odmítnutí odvolání vrchní soud odůvodnil tak, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu v této věci není oprávněn (s argumentací, že proti rozhodnutí o odvolání správce se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh, tj. schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů; přitom stěžovatelka je sice členkou věřitelského výboru, sama o sobě však nevytváří vůli věřitelského výboru).

3. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným usnesením vrchního soudu byla porušena její základní práva zakotvená v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potažmo v y (dále jen " "). Je přesvědčena, že byla porušena zejména poučovací povinnost, neboť byla soudem prvního stupně nesprávně poučena o možnostech podání opravného prostředku (v usnesení je uvedeno, kromě jiného, že proti výroku I. se může odvolat jen zproštěný správce, dlužník a členové věřitelského výboru). Je přesvědčena, že skutečnost, že se řídila při podání opravného prostředku poučením soudu prvního stupně, nemůže jít k její tíži a odvolací soud nebyl oprávněn odmítnout její odvolání, a to s ohledem na významnost práva na procesní poučení a jemu odpovídající poučovací povinnost soudů, představující jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces [s využitím odkazů na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007

sp. zn.

(N 207/47 SbNU 255), ze dne 15. 4. 2003

sp. zn.

(N 57/30 SbNU 91) a ze dne 21. 5. 2002

sp. zn.

(N 60/26 SbNU 135)]. Nadto ještě uvedla, že v době vydání usnesení krajského soudu nebyl věřitelský výbor oprávněn rozhodovat, protože jeden ze tří členů z funkce odstoupil, tudíž zbývající dva členové nemohli funkci věřitelského výboru vykonávat.

II.

4. Z přiložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 21. 7. 2014 č. j. -59 zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), ustanovil insolvenční správkyní společnost Brátová a Krejčí, v. o. s. (výrok II.) a dalšími výroky rozhodl o dalších skutečnostech. Usnesením ze dne 18. 11. 2015 č. j. -77 zprostil insolvenční správkyni (na návrh státního zástupce) funkce (výrok I.), ustanovil novým insolvenčním správcem Ing. Antonína Diviše (výrok II.) a rozhodl o souvisejících povinnostech (výrok III. a IV.); v poučení krajský soud uvedl, že proti výroku I. se může odvolat jen zproštěný správce, dlužník a členové věřitelského výboru, proti výroku II. se mohou odvolat účastníci řízení a správce, ale jen za určitých podmínek, proti oběma výrokům se může odvolat též státní zástupce, atd. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání odůvodněné tvrzením, že nebyly dány důvody pro zproštění insolvenční správkyně její funkce; vrchní soud usnesením napadeným ústavní stížností odvolání odmítl. V odůvodnění připomenul text ustanovení a 2 , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen " "), obsahující předpoklady zproštění insolvenčního správce z funkce a vymezující okruh osob oprávněných k podání odvolání proti rozhodnutí o zproštění, tj. insolvenční správce a ve spojení s schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Protože stěžovatelka byla "pouze" členkou věřitelského výboru, neshledal ji vrchní soud subjektivně legitimovanou k podání odvolání, proto její odvolání odmítl.

III.

5. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením její subjektivní legitimace k podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zproštěna funkce insolvenční správkyně. Přitom svoje oprávnění, které neplyne přímo ex lege, odvozuje z poučení krajského soudu a dovolává se judikatury Ústavního soudu týkající se hodnocení významu nesprávného poučení pro podání opravného prostředku. Budiž konstatováno, že stěžovatelkou zmiňované nálezy Ústavního soudu se týkají jiné procesní situace (poučení o údajné nemožnosti podat opravný prostředek a o lhůtě k podání opravného prostředku); nejde o poučení tvrdícího možnost podat opravný prostředek, které je v rozporu se zákonem. V takovém případě může jít o nesprávný úřední postup, nemůže však jím být založena legitimace k podání opravného prostředku. Jinými slovy, konkretizovanými na posuzovanou věc: Nesprávné poučení soudu o přípustnosti odvolání osobou, které podle zákonné úpravy právo podat odvolání nepřísluší, nevede k její možnosti napadnout odvoláním příslušné rozhodnutí a v případě jeho podání je třeba odvolání podle odmítnout. Z tohoto pohledu hodnotí Ústavní soud postup vrchního soudu jako legální i ústavně konformní, který nemohl vést k porušení stěžovatelkou namítaných ustanovení y a Úmluvy.

8. Ke stěžovatelčině námitce, že v době vydání usnesení krajského soudu nebyl věřitelský výbor oprávněn rozhodovat, Ústavní soud toliko odkazuje na , podle něhož v dané situaci vykonával působnost věřitelského výboru insolvenční soud.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu