Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1405/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 3. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen ""), resp. dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva vlastnit majetek dle , 4y.

Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. ze dne 3. 12. 2014 byl podle § 73a odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele jakožto složitele na zrušení peněžité záruky ve výši 2 500 000 Kč, složené dne 26. 7. 2012 za jeho bratra, obžalovaného M. H. Návrh stěžovatel odůvodnil tím, že obžalovaný dne 6. 11. 2014 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci, což znamená, že pominuly důvody, které vedly ke složení peněžité záruky, neboť nástupem obžalovaného do výkonu trestu odnětí svobody pominuly samotné vazební důvody vymezené v § 67 trestního řádu. Soud prvního stupně žádost přezkoumal v hlavním líčení, konaném dne 3. 12. 2014, v rámci kterého současně obžalovaného uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 2 písm. a), odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů, spáchaným ve spolupachatelství podle . Za tento trestný čin a dále za trestné činy, kterými byl uznán vinným v rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. ze dne 31. 3. 2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 9. 10. 2014, městský soud obžalovanému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest ve výměře 4 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 20 měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty. Ve věci předloženého návrhu na zrušení peněžité záruky dospěl městský soud k závěru, že s ohledem na jím vyhlášený, byť nikoli pravomocný, rozsudek je zřejmé, že důvody, které k přijetí peněžité záruky vedly, nepominuly, naopak, spíše zesílily uložením souhrnného trestu též za trestnou činnost, která nemohla být v době rozhodování o peněžité záruce ještě brána v potaz. Připomněl dále, že obžalovanému byl uložen peněžitý trest, na který, pokud v případě tohoto výroku nabude vyhlášený rozsudek právní moci, dopadá § 73a odst. 6 trestního řádu. Okolnost, že obžalovaný nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, považoval městský soud v tomto směru za nepodstatnou.

Usnesení městského soudu napadl stěžovatel i obžalovaný stížností, jež však Vrchní soud v Praze napadeným usnesením sp. zn. ze dne 3. 4. 2015 zamítl pro nedůvodnost. Stížnostní soud konstatoval, že nástupem výkonu trestu odnětí svobody se sice podmínky existence vazby útěkové změnily, nikoliv však natolik, aby bylo možno uzavřít, že důvody vazby zcela pominuly. V této souvislosti zdůraznil, že obžalovaný byl omezen na svobodě z jiného pravomocného rozhodnutí, kdy orgány činné v projednávané trestní věci nemohou žádným způsobem ovlivňovat průběh výkonu tohoto trestu. Stížnostní soud ve shodě se soudem prvního stupně nepřehlédl též skutečnost, že obžalovaný byl, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem, za který mu byl uložen souhrnný trest včetně citelného trestu peněžitého. S ohledem na znění ustanovení § 73a odst. 6 trestního řádu, které předpokládá trvání peněžité záruky až do nástupu trestu uloženého obžalovanému v řízení, ve kterém byl vzat do vazby, případně do doby zaplacení peněžitého trestu, nákladů trestního řízení, či způsobené škody, pokud povinnost k její náhradě byla uložena, nebylo v tomto stadiu řízení podle soudu možné žádosti o zrušení a vrácení peněžité záruky složiteli vyhovět.

Stěžovatel se závěry Vrchního soudu v Praze nesouhlasil. V ústavní stížnosti setrval na názoru, podle něhož ke dni nástupu obžalovaného do výkonu trestu odnětí svobody pominuly bez dalšího důvody, které vedly k přijetí peněžité záruky coby institutu ze své povahy nahrazující vazbu, což znamená, že Vrchní soud v Praze byl ve smyslu ustanovení § 73a odst. 5 trestního řádu povinen rozhodnout o zrušení peněžité záruky. Pakliže tak soud neučinil, resp. namísto toho aplikoval ustanovení § 73a odst. 6 trestního řádu, zasáhl tím dle stěžovatele do jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v tomto případě nebylo možno postupovat dle § 73a odst. 6 trestního řádu, neboť funkci "uhrazovací" může peněžitá záruka plnit pouze po pravomocném skončení řízení, v němž byla složena. V době rozhodování Vrchního soudu v Praze však ve věci vydaný odsuzující rozsudek nalézacího soudu v právní moci nebyl. Dle tvrzení stěžovatele Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí toliko na neopodstatněných předpokladech o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 73a odst. 6 trestního řádu, čímž porušil zásadu presumpce neviny a zásadu legality. Jmenovaný soud navíc nerespektoval ústavněprávní požadavek zdrženlivosti ve vazebních věcech, když bez řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí dovodil ve vztahu k obžalovanému existenci důvodů tzv. útěkové vazby. Za zcela irelevantní označil pak stěžovatel argument soudu, že obžalovaný je ve výkonu trestu odnětí svobody z jiného pravomocného rozhodnutí.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo předmětem jeho přezkumu již v řízení o ústavní stížnosti podané bratrem stěžovatele, obžalovaným M. H. V usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž byla předmětná stížnost odmítnuta, se Ústavní soud zabýval totožnou oponentní argumentací, přičemž "neshledal, že by ústavní stížností dotčené usnesení Vrchního soudu v Praze trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění tohoto usnesení jednoznačně plyne, jakými zcela konkrétními úvahami byl vrchní soud veden, když stěžovatelovu stížnost proti usnesení soudu I. stupně o nezrušení peněžité záruky zamítl. Stížnostní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry ... Oba obecné soudy postupovaly v intencích uvedených ustanovení trestního řádu a ústavně zaručená práva stěžovatele svým postupem nijak neporušily..."

Jelikož Ústavní soud nemá v nyní projednávaném případě žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení jakkoliv odchýlit, nezbylo mu, než ústavní stížnost dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu