Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 902/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Elišky Ešík, zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem, sídlem v Bruntále, dr. E. Beneše 1497/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. -149 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2014 č. j. -106, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Eliseuse Terze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení písm. d) y (dále jen „ “) stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení a d (dále jen „ “).

2. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 21. července 2014 č. j. -59 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se ve smyslu ustanovení domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 28. března 2013 č. j. -240, kterým byl schválen smír stěžovatelky a vedlejšího účastníka a vypořádáno jejich společné jmění manželů. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (stejně jako v předchozím soudním řízení) namítá, že předmětný smír (jejž uzavřela její tehdejší právní zástupkyně bez jejího vědomí) byl schválen v rozporu s hmotným právem, neboť nemovitosti, jež byly součástí vypořádání, do společného jmění manželů nespadaly, jelikož byly ve výlučném vlastnictví stěžovatelky; současně stěžovatelka namítá (a namítala), že v daném případě mělo být aplikováno německé hmotné i procesní právo, pročež nebyla dána ani příslušnost českých soudů.

4. Nadto stěžovatelka namítá, že odvolacím (i nalézacím) soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. bylo vydáno před vstupem České republiky do Evropské unie, pročež je třeba považovat tento judikát za překonaný. V projednávané věci navíc není dle stěžovatelky splněna podmínka předvídaná ustanovením , neboť oba rozvádějící se manželé po celou dobu manželství žili a zdržovali se a i v současnosti nadále žijí a zdržují se na území Spolkové republiky Německo. V této souvislosti pak stěžovatelka zdůrazňuje, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu rozhodných ustanovení není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt užívaný pro potřeby evidence obyvatel (resp. s údajem, který slouží rovněž k určení adresy pro doručování ve smyslu ustanovení ). Dle názoru stěžovatelky proto měly soudy přihlédnout i k existenci rozsudku Obvodního soudu v Ebersbergu ze dne 10. srpna 2006 sp. zn. 002F00278/02, kterým byl vysloven rozvod manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a ze kterého je rovněž patrné, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí v Sedlicích.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

6. Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti ( y). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

7. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

8. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu – z níže uvedených důvodů – nelze vyhovět.

9. Aplikace ustanovení ve spojení s ustanovením přichází do úvahy mj. tehdy, pokud – tak jako v projednávané věci – je (již) z obsahu ústavní stížnosti (a jejích příloh) zřejmé, že stěžovatelka vznáší pouze takové námitky, se kterými se Nejvyšší soud v předchozím řízení již řádně vypořádal, přičemž stěžovatelka – byť petitem ústavní stížnosti toto rozhodnutí dovolacího soudu napadá – proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné ústavněprávně relevantní námitky nevznáší.

10. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že do jí napadeného soudního smíru byly zahrnuty předmětné nemovitosti, jež nespadají do společného jmění manželů, postačí připomenout, že dovolací soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na závěry usnesení sp. zn. , dle kterých nemůže být soudní smír v řízení o vypořádání společného jmění manželů neplatný jen proto, že do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Případnost odkazu dovolacího soudu na tento judikát přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje.

11. Řádně se potom dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud vypořádal i s druhou stěžovatelčinou stěžejní námitkou, že v dané věci nebyla dána příslušnost českých soudů (a že mělo být rozhodováno podle německého procesního i hmotného práva). Označuje-li přitom stěžovatelka dovolacím soudem odkazované rozhodnutí sp. zn. za překonané, neboť bylo vydáno (ještě) před vstupem České republiky do Evropské unie, je namístě stěžovatelce připomenout, že sama v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že žádné z příslušných unijních nařízení „neřeší otázku vypořádání majetkových vztahů rozvádějících se manželů“; ani z ústavní stížnosti tak není zřejmé, proč by závěry odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (již) neměly být relevantní. Stejně tak není z ústavní stížnosti jasné ani to, proč by v souzené věci nemohlo (nemělo) být aplikováno ustanovení (ve spojení s ustanovením a , o mezinárodním právu soukromém a procesním), zvláště když toto ustanovení koresponduje normě obsažené v ustanovení Nařízení „Brusel I“ ?Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, resp. v ustanovení písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění)?, pakliže sama stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje, že inkriminované nemovitosti jsou v jejím (výlučném) vlastnictví. Pro úplnost je možné dodat, že v dané věci zjevně není možné aplikovat ustanovení Nařízení „Brusel II“ [Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti].

12. Z uvedených důvodů tak postačí již pouze zdůraznit, že se stěžovatelce porušení základních práv zaručených u doložit nepodařilo; okolnost, že se neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu