Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 285/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Z., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. dubna 2013, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2012 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 14. 12. 2012 sp. zn. (dále jen „rozsudek krajského soudu“), kterým byl jednak uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. b), c) , (dále jen „ “), za což mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, trest vyhoštění na dobu neurčitou, a bylo rozhodnuto o propadnutí a zabrání v něm blíže specifikovaných věcí, jednak byl zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. b) s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. (dále jen „usnesení vrchního soudu“), jímž byl rozsudek krajského soudu k odvolání obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu částečně zrušen ve zprošťujícím výroku a ve výroku o zabrání věci a jiné majetkové hodnoty vysloveném podle , a v ostatních svých výrocích zůstal nezměněn. Dále napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. , kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

2. Stěžovatel za prvé namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, kdy má za to, že senát krajského soudu měl být vyloučen podle § 30 odst. 2 trestního řádu, neboť jeho členové rozhodovali dne 18. 9. 2012 v přípravném řízení o jeho vazbě. Pochybnosti má též o tom, zda neměli být vyloučeni i členové senátu vrchního soudu, když předseda senátu při vyhlašování ústavní stížností napadeného usnesení kritizoval práci obhájce, což svědčí o existenci poměru členů senátu k tomuto obhájci.

3. Za druhé stěžovatel vznáší námitku, že v rámci řízení bylo vyhověno stížnosti Krajského státního zastupitelství v Brně proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 9. 2012, jímž bylo původně rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ač dle stěžovatele o žádné stížnosti státního zastupitelství ani nemělo být rozhodováno, neboť neobsahovala vlastnoruční podpis státního zástupce, nýbrž pouze podpis řadové úřednice s uvedením „Za správnost vyhotovení: Eva Haraštová“ (viz č. l. 473). Takováto stížnost Evy Haraštové měla být odmítnuta jako podaná osobou k tomu neoprávněnou.

4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , , , a y a , , , , a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

6. Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku a obsah spisu.

7. Krajské státní zastupitelství v Brně, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

8. Vrchní soud vyjádřil názor, že odvolací senát nebyl podjatý ve vztahu k osobě stěžovatele, ani jeho obhájce, jestliže stěžovatel tvrdí opak, pouze vytrhává jedinou větu ústního odůvodnění meritorního rozhodnutí ze souvislosti. Pokud pak jde o druhou část stěžovatelovy argumentace, ustálená soudní praxe akceptuje podání opravného prostředku ve formě opisu opřeného o ustanovení § 158 odst. 3 kancelářského řádu státního zastupitelství. Navíc není jasné, jakým způsobem souvisejí procesní náležitosti opravného prostředku státního zástupce s otázkou zachování práva na spravedlivý proces. Vrchní soud má proto za to, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta.

9. Nejvyšší soud sdělil, že stěžovatel pouze opakuje již dříve vznášené námitky a odkázal na obsah svého usnesení.

10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž zopakoval své argumenty, pro které považuje ústavní stížnost za důvodnou.

III.

11. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. . Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatel namítá, že členové senátu krajského soudu měli být vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení dle § 30 odst. 2 trestního řádu, neboť rozhodovali dne 18. 9. 2012 v přípravném řízení o jeho vazbě. Jak však Ústavní soud zjistil ze spisu krajského soudu (viz č. l. 467), zmiňované rozhodnutí o vazbě ze dne 18. 9. 2012 bylo vydáno až po skončení přípravného řízení po podání obžaloby a citované ustanovení trestního řádu tak na něj nedopadá. Pokud pak stěžovatel brojí proti obsazení soudu rozhodujícího ve druhém stupni, vysoce zveličuje toliko zcela okrajovou zmínku vrchního soudu, že by bylo možná efektivnější, aby obhajoba byla vedena jiným směrem. Ústavní soud má za to, že uvedené poznámce nelze připisovat v nynějších souvislostech jakýkoliv význam, a i kdyby bylo možno ji označit za nevhodnou, nešlo by o situaci předpokládanou § 30 odst. 1 trestního řádu, totiž že by bylo možno mít pochybnosti, že soudce pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat (podobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

13. Co se týče stěžovatelovy námitky, že obecné soudy rozhodovaly o opravném prostředku Krajského státního zastupitelství v Brně byť v jeho vyhotovení, jak je založeno ve spise krajského soudu, není vlastnoruční podpis státního zástupce, nýbrž jen podpis úřednice s uvedením „za správnost vyhotovení“, obecné soudy se jí věnovaly již v míře naprosto vyčerpávající a Ústavní soud nemá, co by k jejich rozboru dodal (srovnej str. 9-10 usnesení vrchního soudu).

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu