Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 557/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. Z., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 2. 12. 2015 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č. j. -1760 ze dne 7. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, nevyhověl návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. , v níž byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, č. j. -1321, pro trestný čin vraždy nezletilé stopařky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Následnou stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením dle § 148 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že z provedeného dokazování při posouzení zákonných předpokladů pro obnovu řízení by bylo možno dospět k závěru, že jsou dány důvody pro obnovu řízení. Stěžovatel především poukazuje na to, že napadené usnesení vrchního soudu se konkrétně nezabývalo jeho konkrétními výhradami k posouzení věrohodnosti výpovědi svědka Kovaříka, který vystupoval jako utajovaný svědek. Stěžovatel dále uvedl, že materie jím označených důkazů a skutečnosti z nich zjištěné nebyly správně posouzeny. Nelze dle jeho názoru paušálně odmítat jejich svědectví tak, že je jejich hodnota naprosto minimální. Za situace, kdy stěžovatel nemá k dispozici jiné důkazní prostředky, bylo třeba o to více pečlivě zkoumat výpovědi těchto svědků a vyjádření, která před nimi měl případný podezřelý uvádět. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů o předložených důkazech a jejich právní relevanci závěry svými a dále "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly.

Trestní soudy věnovaly návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení dostatečnou ba nadstandardní pozornost, zvláště krajský soud, což ostatně stěžovatel sám uznává. Soudy porovnaly nové svědecké výpovědi se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a objasnily důvody, pro které neshledaly naplnění podmínek pro obnovu řízení. Konstatovaly především, že ačkoli jde o nové výpovědi, nemohou tyto přesto samy o sobě ani ve spojení s již známými a provedenými důkazy vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí v dané trestní věci. Tento svůj závěr soud prvého stupně opřel zejména o řadu protichůdných a z hlediska logiky neudržitelných tvrzení, která ve světle těchto nových výpovědí vyvstala. V jiných ohledech je pak soud shledal neurčitými a do značné míry spekulativními, na nichž by nebylo lze vybudovat žádný rozumný závěr o přehodnocení viny či trestu stěžovatele. Nelze přitom ani odhlédnout od skutečnosti, že se v drtivé většině jednalo o osoby s pestrou kriminální minulostí, které vypovídaly o věcech, jež se dozvěděly ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud se proto nedopustil žádného excesu, pakliže právě pro tyto důvody pokládal výpovědi dotčených svědků za krajně nevěrohodné. Dlužno přitom poznamenat, že tak učinil ve vazbě na skutečnost, že tyto výpovědi nejsou potvrzovány, resp. podporovány důkazy dalšími. Stěžovatelem vytýkaná pochybení tak Ústavní soud nesdílí.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 6. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu