Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3568/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek Adriany Mancini a Jitky Mancini, právně zastoupených JUDr. Petrem Šustkem, Ph. D., advokátem se sídlem Veleslavínova 3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 č. j. -320, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 č. j. -265 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 č. j. - 213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označené stěžovatelky podaly v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdily, že bylo zasaženo jejich základní právo na spravedlivý proces podle a 2 d. Navrhovaly, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i oba předcházející rozsudky.

2. Žalobkyně rovněž (zde "stěžovatelky") se žalobou domáhaly vydání rozsudku, kterým by prvnímu žalovanému bylo uloženo, aby zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Policie ČR, Okresního ředitelství Svitavy, Služby kriminální policie a vyšetřování, podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5 mil. Kč, a dále, aby druhý žalovaný zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5 mil. Kč.

3. Krajský soud v Praze žalobu zamítl. Při rozhodování podle a násl. , , platného do 31. prosince 2013, dospěl k závěru, že žádný z výroků obsažených ve sporných znaleckých posudcích není pro žalobkyně urážlivý, že znalecký posudek je odborným vyjádřením svobodné vůle omezené pouze logikou a metodologickou procedurou daného oboru, že činnost znalce je právem (zákonem) dovolená a že důvodem zásahu soudu by nemohl být ani případ, kdyby se názor znalce nakonec ukázal být nesprávným, protože i znalec má právo na omyl.

4. K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal zejména na to, že výkon znalecké povinnosti je okolnost zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a že žalovaní v dané věci při podání znaleckých posudků excesivně nevybočili z plnění svých povinností. Dále pak zdůraznil, že v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není oprávněn přezkoumávat správnost žalovanými podaných znaleckých posudků.

5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že soudy posoudily obsah žaloby formalisticky, nedostatečně posoudily povinnosti znalců a neprovedly všechny navrhované důkazy.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti občanskoprávního řízení a jehož předmětem byla omluva a poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu, jež měla údajně vzniknout stěžovatelkám vypracováním znaleckých posudků. Námitky stěžovatelek směřují značnou měrou proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelek.

11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelek se závěry obecných soudů a opakováním jejich námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelky nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu