Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3329/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. -73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014 č. j. -59 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2014 č. j. -37 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle a 2, d (dále jen ""). Stěžovatel namítal, že obecné soudy porušily jeho práva na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání. Ke shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že tento soud rozhodl až po více než šesti měsících od podání dovolání, a to usnesením, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, tedy v rozporu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Dále namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - konkrétně na nesprávné aplikaci ustanovení Nesprávný úřední postup Krajského státního zastupitelství v Praze podle stěžovatele měl spočívat v tom, že státní zástupkyně vyřídila jeho trestní oznámení pouhým přípisem, zaslaným stěžovateli obyčejnou poštou, namísto aby ve věci vydala usnesení o odložení věci, které by mu řádně doručila. Tímto postupem mu bylo znemožněno bránit se proti závěru státní zástupkyně opravným prostředkem.

2. Soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že neshledal odpovědnostní titul (nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu), přičemž současně poznamenal, že stěžovatel nesprávně ztotožňoval vznik nemajetkové újmy s porušením právních předpisů upravujících postup orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že stěžovateli žádná nemajetková újma nevznikla, a proto není odpovědnost státu ve smyslu dána.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Konstatoval, že stěžovatel nenaplnil podmínku ustanovení věty první , když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu. K podání samotného stěžovatele dovolací soud nemohl přihlížet.

4. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy. Dospěl poté k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení .

6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen y. Ústavní soud však ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu odbývalo v ústavněprávních mezích a nevybočilo ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článkuy.

8. Právo na spravedlivý proces stěžovateli nebylo upřeno. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí, dostalo se mu prostoru k uplatnění všech práv účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil. Odvolací soud se všemi jeho námitkami věcně zabýval a dovolací soud se jím podaným dovoláním věcně zabývat nemohl, jelikož trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Stran námitky nedodržení zákonné lhůty pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost Ústavní soud jen okrajově poukazuje na skutečnost, že zákon sice stanovuje lhůtu šesti měsíců pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, současně však na žádném místě nestanoví sankci za nedodržení této lhůty. Zejména neplatí, že marným uplynutím této lhůty by mohlo dojít k automatickému splnění dříve absentujících podmínek řízení.

9. To je v zásadě vše, co z y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu