Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2475/15

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Třeboň, se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 46/II, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem v Třeboni, Šustova 902/II, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. června 2015 č. j. -163 a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2015 č. j. -146, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci a JUDr. Ing. Miroslava Kořenáře, se sídlem Radniční 133/1, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") se stěžovatel domáhal kasace shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být podle jeho názoru zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 d (dále jen " ").

II.

V řízení předcházejícím ústavní stížnosti se JUDr. Ing. Miroslav Kořenář, insolvenční správce dlužníka INDES INVEST s. r. o., (dále také "žalobce") domáhal na stěžovateli (dále také "žalovaný") zaplacení částky 3.020.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. května 2009 do zaplacení.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 30. července 2012 č. j. -50 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3.000.000,- Kč s úrokem z prodlení od 14. února 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení z částky 3.000.000,- Kč od 1. května 2009 do 13. února 2012 (výrok III) a ohledně nároku na zaplacení částky 20.000,- Kč s úrokem z prodlení od 1. května 2009 do zaplacení (výrok II). Žalovanému byla dále uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 99.200,- Kč (výrok IV) a povinnost zaplatit soudní poplatek na účet soudu prvního stupně v částce 120.000,- Kč (výrok V).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. února 2013 č. j. -112 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 20.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od 1. května 2009 do 13. února 2012 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudních poplatcích ze žaloby a z odvolání.

O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18. září 2014 č. j. -135 tak, že rozsudek odvolacího soudu s výjimkou částí, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III a změněn ve výroku II, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem odvolacího řízení tak nadále zůstal nárok žalobce na zaplacení částky 3.020.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 14. února 2012 do zaplacení.

Jelikož žalovaný na základě dříve pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího žalovanou částku 3.020.000,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení žalobci uhradil, vzal žalobce v této části žalobu zpět, k čemuž dal žalovaný svůj souhlas. Z toho důvodu Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. března 2015 č. j. -146 rozsudek prvostupňového soudu zrušil a řízení zastavil; současně ve výroku II žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 149.967,40,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Proti výroku II v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 23. června 2015 č. j. -163 tak, že dovolání podle věta první odmítl.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že mu ve výroku II svého rozhodnutí uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Krajský soud podle něj neměl aplikovat , neboť nebylo možno dovodit, že ke zpětvzetí návrhu žalobcem došlo pro chování žalovaného (stěžovatele). Naopak měl krajský soud podle něj vzít v potaz, že stěžovatel plnil pouze za situace, kdy byl stále ještě platný (pravomocný) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2013 č. j. -112. Stěžovatel tedy zaplatil žalovanou částku žalobci pouze pod tlakem předchozího pravomocného rozhodnutí a ve snaze vyhnout se exekuci, nikoliv proto, že by oprávněnost žalobcova nároku uznával. Krajský soud podle něj posoudil otázku úspěchu ve věci pouze mechanicky, neboť nevzal vůbec v úvahu plný úspěch stěžovatele v právním základu sporu, kterého měl stěžovatel podle svých slov dosáhnout tím, že byla Nejvyšším soudem zrušena jeho povinnost zaplatit částku 3.000.000,- Kč. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly příslušnou právní normu, čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv.

IV.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Porušení článku 36 odst. 1 by Ústavní soud mohl shledat pouze tehdy, kdy by interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován (viz např. nález ze dne 16. května 2013

sp. zn.

; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k tomu musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nicméně základní zásady spravedlivého procesu platí i zde (srov. nález ze dne 16. května 2013

sp. zn.

, nález dne 25. ledna 2007

sp. zn.

).

Krajský soud měl podle stěžovatele zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces tím, že nerespektoval kogentní normu stanovící pravidla pro přiznání náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud pak v porušování jeho práv prý pokračoval, jestliže mu neposkytl ochranu před tímto zásahem.

Ve smyslu ustanovení "účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl". Podle "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)". Skutečnost, zda byl návrh podán důvodně ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení, je nutno posuzovat z hlediska procesního a jde tedy pouze o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Není přitom významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.).

Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému povinnost nahradit náklady předcházejícího řízení podle věta druhá, neboť dospěl k závěru, že žalobce vzal žalobu zpět pro chování žalovaného, spočívající ve splnění nároku, kterého se žalobce v řízení domáhal. Nepřiznal relevanci argumentaci žalovaného, podle které tento plnil pouze pod tlakem okolností, aniž by tím uznával oprávněnost nároku žalobce. Zdůraznil, že z hlediska procesního je třeba vycházet z toho, že žalobce na základě předchozího plnění žalovaného vzal zpět žalobu, která byla podána důvodně, a povinnost k náhradě nákladů řízení má tedy žalovaný. K námitkám stěžovatele navíc konstatoval, že v konečném rozhodnutí o nákladech řízení soud nezohledňuje dílčí úspěchy žalovaného v průběhu řízení.

Ústavní soud považuje právní závěr krajského soudu ohledně povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení za ústavně konformní. Jak bylo výše uvedeno, posuzování důvodnosti žaloby v případě, kdy je žalobcem vzat zpět žalobní návrh pro chování žalovaného, je vázáno hlediskem procesním, podle nějž není rozhodné, za jakých okolností a z jakých důvodů žalovaný žalovanou částku splnil. Tato interpretace vyplývá z dikce i účelu ustanovení a Ústavní soud ji nepovažuje za rozpornou s principy spravedlnosti, ani jinak svévolnou. Krajský soud podle názoru Ústavního soudu nepochybil ani tím, že neaplikoval , který přiznává náhradu nákladů účastníkovi, jenž měl plný úspěch ve věci. Stěžovateli totiž nelze přisvědčit, že by kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014 č. j. -135 získal plný úspěch ve věci. Za situace, kdy dovolací soud v uvedeném rozhodnutí vyhověl dovolání stěžovatele a zrušil část napadeného rozsudku soudu odvolacího, načež došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, nelze aplikovat ustanovení , neboť ani jednomu z účastníků nenáleží plný úspěch ve věci. Částečný úspěch v dovolacím řízení v případě následného zastavení řízení a aplikace nehraje při posuzování nároku na náhradu škody žádnou roli.

Ústavní soud dodává, že v případě, kdy byl stěžovatel přesvědčen o neoprávněnosti nároku žalovaného, měl možnost vyjádřit svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby; pokud by soud shledal vážné důvody tohoto nesouhlasu, rozhodl by o neúčinnosti zpětvzetí návrhu ( ). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, tohoto prostředku stěžovatel nevyužil.

Ústavní soud neshledal, že by nákladovým rozhodnutím Krajského soud v Českých Budějovicích došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stejně tak neshledal pochybení na straně Nejvyššího soudu, který v souladu s příslušnými ustanoveními dovolání stěžovatel odmítl; také s jeho důvody se Ústavní soud ztotožňuje, jelikož v nich neshledal žádné ústavněprávní deficity.

Na základě shora uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu