Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3351/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdeňka Jiráska, zastoupeného Mgr. Hanou Tryznovou, advokátkou se sídlem Zlatnická 1127/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2015 č. j. - 57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen " "). Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva na spravedlivý proces, konkrétně základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, ve smyslu, v jakém jsou tato dílčí práva zaručena a odst. 2 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Všeobecná zdravotní pojišťovna, jako oprávněná (dále též jako "vedlejší účastnice"), podala dne 30. 6. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele (povinného). Tomuto návrhu obvodní soud vyhověl a nařídil výkon rozhodnutí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž vznesl námitku promlčení. Vedlejší účastnice námitku akceptovala. Obvodní soud proto usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. - 44 výrokem I podle ustanovení výkon rozhodnutí zastavil a výrokem II stanovil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení obvodní soud uvedl, že procesní zavinění na zastavení výkonu shledal na straně vedlejší účastnice. Proti výroku II podala vedlejší účastnice odvolání, neboť se domnívala, že procesní zavinění bylo naopak na straně stěžovatele. Tomuto odvolání krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl a při využití ustanovení změnil usnesení obvodního soudu tak, že stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že v popsaných okolnostech případu spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné a přiznání nákladů řízení stěžovateli by považoval za odporující základním principům spravedlnosti.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání náhrady nákladů, tedy změna rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, dosahuje intenzity opodstatňující výše uvedený zásah do základních práv a svobod, byť se jedná o náhradu nákladů řízení. Konkrétně stěžovatel uvádí, že k zásahu do jeho základních práv došlo tím, že jej nepoučil o jiném právním názoru lišícím se od názoru nalézacího soudu a ani jej nevyzval k vylíčení relevantních rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení Tím měl porušit zásady stanovené Ústavním soudem nálezem

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309). Dále stěžovatel uvádí, že dospěl ke svému závěru, aniž by zkoumal veškeré okolnosti případu a zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Tento postup je dle názoru stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Na závěr stěžovatel předpokládá, že k zásahu do jeho základních práv došlo i tím, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ( , a y). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavního pořádku. S tímto vědomím je nutné přezkoumat i ústavní stížnost stěžovatele. Ten ve své stížnosti uvádí, že nedostál svým povinnostem, které na něj klade a nepoučil jej o svém odlišném právním názoru ani mu neposkytl dostatečný prostor pro vyjádření k možnosti uplatnění moderačního práva soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že odvolací řízení bylo vedeno k odvolání vedlejší účastnice právě proti povinnosti hradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Postup a závěr městského soudu, k němuž se odvolací soud přiklonil, tak nemohl být pro stěžovatele nijak novým nebo dokonce překvapivým. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o odvolání vedlejší účastnice, které se dotýkalo pouze nákladů řízení, a ke kterému se stěžovatel vyjádřil. S tímto předmětem řízení tak byl konfrontován a v řízení na něj procesně reagoval (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2014). Nelze tedy říci, že by svým postupem pochybil a stěžovatel nebyl o možném výsledku odvolacího řízení informován, či na něj nemohl dostatečně reagovat. Tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv je tak v tomto bodě zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud také nesdílí stěžovatelovu výtku, že nezkoumal veškeré okolnosti případu, včetně dopadu na účastníky řízení. Ustanovení obsahuje zvláštní moderační pravomoc soudů: pokud nastanou důvody hodné zvláštního zřetele, mohou rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, tedy uplatnit výjimku z ustanovení Toto zvláštní pravidlo slouží k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)] a soudy k jeho aplikaci přistupují po zvážení všech relevantních skutečností. Významné jsou tak konkrétní (jedinečné) okolnosti případu (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2012), které s náhradou nákladů řízení souvisí. Postup městského soudu tak nebyl v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), neboť soud dostatečně zvážil existenci rozhodujících okolností, které mají na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vliv a své závěry řádně odůvodnil. Pokud by postupoval v souladu s názorem stěžovatele, vystavil by se hrozbě nerozhodnutelného případu, neboť zohlednit všechny v úvahu přicházející skutečnosti reálně není možné. tak využil prostor, který mu zákon poskytuje pro uvážení a svým postupem nijak nedal důvod domnívat, že by postupoval svévolně [viz nález

sp. zn.

ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Podané odůvodnění reflektuje úvahy soudu a nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by bylo nedostatečné, neboť srozumitelně popisuje, proč byl procesní postup stěžovatele důvodem pro aplikaci moderačního práva.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu