Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 97/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Pankucha, zastoupeného JUDr. Milanom Szöllössym, advokátem se sídlem Mlynská 28, Košice, Slovenská republika, proti výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. -332 ze dne 25. 11. 2013 a výrokům III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -447 ze dne 15. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy dle a d.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel po žalované Elektrizáci železníc, Kysak, a. s., domáhal zaplacení částky v celkové výši 8.910.720 Kč z titulu odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tvrzená újma vznikla stěžovateli utrpěním těžkého úrazu v rámci plnění pracovních povinností ve prospěch žalované. Okresní soud nejprve ve svém mezitímním rozsudku č. j. -281 ze dne 4. 3. 2013 konstatoval, že se jedná o pracovní úraz, za který odpovídá žalovaná v plném rozsahu, a přiznal stěžovateli doplatek ze základní náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 174.720 Kč. V záhlaví označeném rozsudku stěžovateli následně přiznal částku 1.070.400 Kč jako mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a částku 3.030.000 Kč jako mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění; náhradu nákladů řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků řízení. Krajský soud v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhovující část výroku I., kterou byla stěžovateli přiznána částka 1.070.400 Kč, zamítl; jako náhradu za ztížení společenského uplatnění přiznal stěžovateli nad rámec rozsudku soudu prvního stupně navíc 606.000 Kč. Krajský soud nicméně potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu co do výroku o nákladech řízení a nadto stěžovateli uložil povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 125.669 Kč žalované a částku 11.200 Kč státu.

3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v těch výrocích obecných soudů, které směřují do rozhodnutí o nákladech řízení. Jak plyne z podané ústavní stížnosti, stěžovatel dovozuje, že jak Okresní soud v Břeclavi, tak Krajský soud v Brně zásadním způsobem porušili ustanovení (dále jen ) o náhradě nákladů řízení, přičemž jejich rozhodnutí obsahovalo prvky svévole a jako taková byla v rozporu s principy spravedlnosti. Svévolné rozhodování obecných soudů stěžovatel spatřuje v tom, že při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovaly soudy výhradně ustanovení , přičemž dle jeho názoru měly zohlednit předně ustanovení , neboť výše náhrady za škodu závisela na úvaze soudu.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení ( ).

6. Ačkoliv navrhovatel v ústavní stížnosti deklaruje, že vyčerpal všechny možné právní prostředky ochrany, které mu právní řád České republiky poskytuje, z , jakožto i z poučení předmětného rozsudku Krajského soudu v Brně, jednoznačně vyplývá možnost podání mimořádného opravného prostředku dovolání. Dle není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z daného ustanovení zákona vyplývá nepřípustnost dovolání proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně (bagatelní věc). Co do zbývající části ústavní stížností napadených výroků rozhodnutí obecných soudů však dovolání přípustné bylo. Sám stěžovatel ostatně dovolání dne 5. 2. 2016 k Nejvyššímu soudu ČR podal. Ústavní soud proto shledal, že s ohledem na zásadu subsidiarity, spočívající v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práva stěžovatele, je ústavní stížnost ve vztahu k výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi a výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně nepřípustná ve smyslu .

7. Ve zbylém rozsahu, tedy v té části směřující proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu částku 11.200 Kč na náhradě nákladů řízení, je ústavní stížnost přípustná, je ovšem zjevně neopodstatněná.

8. Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

10. Ohledně výroku, vůči němuž je ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal. Stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci ustanovení zákona, ve kterém shledává prvky svévole, narušující jeho ústavně chráněné právo na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na určitou samostatnost dílčích složek náhrady škody na zdraví, totiž odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, částka, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit jako náhradu nákladů za soudem ustanoveného znalce, se vztahovala toliko ke znaleckému posudku ohledně odškodnění bolesti. Tedy k té části odvolání, v němž byl stěžovatel bez jakýchkoliv pochybností plně neúspěšný - krajský soud v daném případě neposoudil ze svého uvážení výši nároku, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, ale celý jím požadovaný nárok zamítl.

11. Ústavní soud neshledává v rozhodnutí Krajského soudu v Brně žádné prvky svévole, naopak považuje odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení za dostatečné a uspokojivé. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele tedy nedošlo.

12. S ohledem na učiněné závěry byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako nepřípustná dle a zčásti jako zjevně neopodstatněná dle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu