Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 322/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Čtvrtečky, zastoupeného JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou, sídlem Na Krčské stráni 68, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. -145, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Jakuba Čtvrtečky a 2. Zlaty Hovorkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), jakož i jeho právo vlastnické podle y.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 8. 2015 č. j. -128 bylo rozhodnuto po zastavení řízení o žalobě, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal proti vedlejším účastníkům řízení zaplacení částky 84 000 Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení v podobě přeplatku na výživném pro prvního vedlejšího účastníka řízení) o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 26 057,35 Kč (výrok I) a že druhé vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku I změněno tak, že ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku II změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit druhé vedlejší účastnici řízení na náhradu nákladů řízení částku 26 057,35 Kč (výrok I městského soudu). Ve výroku II městského soudu nebyla stěžovateli vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici řízení na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 521,64 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v účelovém obcházení zásady dvojinstančnosti. Napadené rozhodnutí stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné pro absenci náležitostí řádného odůvodnění. Má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s (blíže nespecifikovanou) judikaturou Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu (poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. ). Rozhodnutí a postup odvolacího soudu nese podle stěžovatele též znaky překvapivosti a svévole.

4. Stěžovatel zdůraznil, že ke zpětvzetí žaloby přistoupil nikoliv proto, že by si nebyl jist konečným úspěchem, ale provedl jej po zralé úvaze, jako gesto vstřícnosti k vedlejším účastníkům řízení. V návrhu na postup soudu podle v rámci zpětvzetí žaloby stěžovatel podrobně vylíčil, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné pro takový postup. Zejména poukázal na účelový a k synovi ponechanému v právním vakuu bezohledný postup druhé vedlejší účastnice a na formalistický postup soudů, které v několika předchozích řízeních záměrně přehlížely skutečnost, že první vedlejší účastník řízení jednat víceméně nemůže a nemá zákonného zástupce, se kterým by to možné bylo.

5. Stěžovatel poukázal na to, že soud prvního stupně o nákladech řízení v této věci rozhodoval třikrát. Má za to, že městský soud své závěry nedostatečně odůvodnil a zcela odhlédl od podílu soudů a dalších státních orgánů na vzniku celé situace letitým a vědomým ignorováním stavu syna. Stěžovatel má za to, že pokud městský soud jako soud odvolací sám (potřetí) konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nedostatečně a nesrozumitelně odůvodněno, nemohl a nesměl sám o nákladech rozhodnout, tím méně pak se stejně nedostatečným a nesrozumitelným, čistě spekulativním odůvodněním.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i jí napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008

sp. zn.

(N 19/48 SbNU 205)].

9. Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení ve své judikatuře vyslovil již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007

sp. zn.

(N 27/44 SbNU 319)]. Nedostatky uvedené intenzity v tomto případě neshledal.

Stěžovatel se domnívá, že ve vztahu ke druhé vedlejší účastnici řízení měl městský soud využít moderačního práva soudu dle . Nutno uvést, že toto ustanovení obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [blíže viz např. nález ze dne 23. 11. 2010

sp. zn.

(N 232/59 SbNU 365), podrobněji k aplikaci viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Městský soud v daném případě aplikoval ustanovení věty první , neboť stěžovatel vzal žalobu zpět (zavinil tedy zastavení řízení), a zároveň neshledal důvod pro aplikaci věty druhé, resp. pro odepření nároku druhé vedlejší účastnice řízení podle .

10. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí městského soudu je srozumitelně a logicky odůvodněno, ani netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Aplikaci věty první městský soud dostatečně vysvětlil. Zároveň Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel jakkoli zkrácen na svém právu se k věci, konkrétně k (ne)aplikaci moderačního práva soudu, vyjádři, neboť tak učinil jak ve zpětvzetí žaloby, tak v odvolání. Závěry městského soudu tak nelze označit za překvapivé, resp. pro stěžovatele nepředvídatelné, neboť se jedná o reakci na argumenty v jím podaném odvolání. Nadto je nutno uvést, že žádné ústavně zaručené právo na dvojinstanční řízení v civilních věcech nelze z ústavního pořádku dovodit (srov. usnesení ze dne 21. 4. 2009

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 7. 2011

sp. zn.

, bod 14).

11. Namítá-li stěžovatel, že městský soud neměl ve věci rozhodnout sám, nýbrž měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. ), třeba uvést, že jakkoli není odkaz na příslušné ustanovení v napadeném rozhodnutí výslovně zmíněn, městský soud zjevně postupoval dle , tedy rozhodnutí soudu prvního stupně změnil z důvodu nesprávného právního posouzení věci, nikoli z důvodu nedostatků ve skutkových zjištěních. Rozhodoval přitom za situace, kdy předtím rozhodnutí soudu první instance v dané věci několikrát zrušil, tedy i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení. Poukazoval-li tak městský soud na dílčí nedostatky odůvodnění soudu prvního stupně, nelze dovodit, že by takové rozhodnutí bez dalšího kvalifikoval jako nepřezkoumatelné, resp. jako důvod k postupu dle , jak se stěžovatel domnívá.

12. Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími jakkoli zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto dle ustanovení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu