Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
92232.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2311/15
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARISTOKRATY HOTELY s. r. o., se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, IČ: 25237365, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem, AK BUREŠ MAGLIA, advokáti s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1042/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 5 As 122/2014 -89 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015 č. j. 30 A 23/2012 -307, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, ARISTOKRATY HOTELY s. r. o., (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí o umístění stavby.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně byla účastníkem územního řízení zahájeného dne 13. 11. 2009 podáním žádosti společností KV BYTINVEST a. s. o vydání rozhodnutí o umístění stavby "Bytový dům, Hálkův vrch - Karlovy Vary" na specifikovaných pozemcích v k. ú. Karlovy Vary. Žalobkyně provozuje hotel Aura Palace sousedící s plánovanou stavbou, a byla toho názoru, že možné výrazné zhoršení stavebně historického rázu daného místa bude mít přímý negativní dopad na návštěvnost jejího hotelu.
Dne 29. 9. 2011 územním rozhodnutím sp. zn. SÚ/12969/09/Lu-328.3 Magistrát města Karlovy Vary, úřad územního plánování a stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") umístění stavby povolil.
Dne 14. 2. 2012 rozhodnutím č. j. 3/SÚ/12-5 Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88 (dále jen "žalovaný"), zamítl odvolání mj. žalobkyně, a územní rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. SÚ/12969/09/Lu-328.3 potvrdil.
Dne 30. 5. 2014 rozsudkem č. j. 30 A 23/2012 -250 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") o žalobě žalobkyně rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2012 č. j. 3/SÚ/12-5 a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. SÚ/12969/09/Lu-328.3, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 20. 2. 2015 rozsudkem č. j. 5 As 122/2014 -89 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 30 A 23/2012 -250 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že zásadní a také jedinou kasační námitkou bylo v posuzované věci tvrzení o nesprávném právním posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tj. závěr správního soudu, že navrhovaná Stavba bytového domu, která má být umístěna ve stabilizovaném území, musí splňovat limity prostorového využití území, uvedené v čl. 41a obecně závazné vyhlášky města Karlovy Vary č. 1/2000, o závazných částech Územního plánu města Karlovy Vary, se změnami a doplňky vyplývajícími z obecně závazných vyhlášek města Karlovy Vary č. 1/2004 a č. 13/2006 (dále jen "vyhláška"). Kasační soud dospěl k závěru, že závěry správního soudu o aplikaci čl. 41a vyhlášky, stanovícím limity prostorového využití území, správné nebyly.
Kasační soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 2. 2015 dále vyložil, že čl. 41a vyhlášky, upravující konkrétní limity prostorového využití území, je nutno vykládat zejména v kontextu s částí III vyhlášky, která rozlišuje území řešené územním plánem na území stabilizované, přestavbové, rozvojové a území zvýšených nároků na výstavbu. Článek 35 odst. 2 vyhlášky pak stanoví, že ve stabilizovaném území (což byl projednávaný případ) je možno stavby a zařízení umisťovat, jen pokud jejich nová funkce odpovídá požadavkům vyhlášky. Posledně citovaný článek vyhlášky činí závazným regulativ funkčního uspořádání území upravený v části II vyhlášky (funkce a druh staveb a zařízení) a dále v definici stabilizovaného území obsahuje obecné koncepční východisko pro regulativ prostorového uspořádání území, a to, že struktura zastavění se již nebude podstatně měnit; toto obecné koncepční východisko je nutné respektovat při umísťování nové stavby do již stabilizovaného území. Při záměru umístit do již stabilizovaného území novou stavbu (v daném případě se navíc jedná o objemově výraznou Stavbu bytového domu), se tak při posouzení souladu záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací posuzuje otázka, zda se předmětnou Stavbou bytového domu nebude struktura zastavění podstatně měnit. Kasační soud závěrem shrnul, že nestanovuje-li územní plán pro stabilizované území v čl. 41a vyhlášky konkrétní limity prostorového využití území, je při umísťování nové stavby do stabilizovaného území nutné brát ohled na souvislost a charakter okolí zástavby a regulaci odvozovat od ní. Limity využití území je přitom třeba vykládat v souladu s cíli a úkoly územního plánování.
Dne 30. 4. 2015 rozsudkem č. j. 30 A 23/2012 -307 správní soud žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2012 č. j. 3/SÚ/12-5 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Věc nově právně posoudil, vázán právním názorem kasačního soudu, vysloveným v jeho rozsudku ze dne 20. 2. 2015 a dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, uvedla, že s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích správního soudu a kasačního soudu nesouhlasí, a tvrdila, že postupem uvedených soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina"). Kasačnímu soudu stěžovatelka vytkla, že v rozsudku ze dne 20. 2. 2015 č. j. 5 As 122/2014 -89 svůj závěr, dle něhož limity prostorového využití dle článku 41a Územního plánu pro stabilizované území neplatí, nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s její argumentací, čímž porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Stěžovatelka dále polemizovala se způsobem, jakým kasační soud vyložil čl. 41 a Vyhlášky, a uvedla, že správní soud pak tento závěr kasačního soudu jen převzal do svého rozhodnutí ze dne 30. 4. 2015 č. j. 30 A 23/2012 -307.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listin y nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí, tj. primárně rozsudku kasačního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 5 As 122/2014 -89, a následně i rozsudku správního soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 30 A 23/2012 -307. Podle stěžovatelky z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jakou úvahou zejména kasační soud dospěl k závěru, že "nestanovuje-li územní plán pro stabilizované území v čl. 41 a Vyhlášky konkrétní limity prostorového využití území, je při umísťování nové stavby do stabilizovaného území nutné brát ohled na souvislosti a charakter okolní zástavby a regulaci odvozovat od ní. Limity využití území je přitom třeba vykládat v souladu s cíli a úkoly územního plánování." Jinak řečeno, stěžovatelka tvrdila, že citovaná rozhodnutí kasačního soudu a správního soudu byla nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění uvedený závěr nelze dovodit.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k požadavkům spravedlivého procesu náleží i ten, aby rozhodnutí obecných soudů dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 176/96
ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Zásady spravedlivého řízení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit, nelze je ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na povaze věci a otázka, zda soud této své povinnosti dostál, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (viz rozhodnutí senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2005 o částečné nepřijatelnosti a částečné přijatelnosti stížnosti D. H. a dalších proti České republice, stížnost č. 57325/00, uveřejněno též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2005, str. 136, též i rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, dostupné na http://hudoc.echr.coe.int).
Jak bylo již výše konstatováno, kasační soud dospěl k závěru, že závěry správního soudu o aplikaci čl. 41a vyhlášky, stanovící limity prostorového využití území, správné nebyly, a že nestanovuje-li územní plán pro stabilizované území v čl. 41a vyhlášky konkrétní limity prostorového využití území, je při umísťování nové stavby do stabilizovaného území nutné brát ohled na souvislosti a charakter okolní zástavby a regulaci odvozovat od ní. Limity využití území je přitom třeba vykládat v souladu s cíli a úkoly územního plánování.
Z tohoto pohledu Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku kasačního soudu ve vztahu k umísťování staveb do stabilizovaného území bylo nedostatečné, resp. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Naopak je Ústavní soud toho názoru, že své výše uvedené právní závěry kasační soud v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil. Proto mu nezbylo než konstatovat, že požadavky spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí kasačního soudu splňuje a nelze je označit za svévolné.
Ústavní stížnost je tak pouhým nesouhlasem stěžovatelky s právním posouzením její věci kasačním soudem a správním soudem, k čemuž Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listin y resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu