Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 341/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Projekt Sever s.r.o., se sídlem Panská 890/7, Praha 1, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, advokátem se sídlem Školská 32, Praha 1 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015 č. j. -39 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. -67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byly zrušeny výroky I. a III. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, žaloba stěžovatelky byla částečně odmítnuta a kasační stížnost v části směřující proti výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze byla zamítnuta. Stěžovatelka se domáhá též zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen "") ve spojení s y. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které jí odepřely poskytnout soudní ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v roce 2012 požádala Městskou část Praha-Benice (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka, dále jen "vedlejší účastník") o vyjádření k dokumentaci záměru umístění plynovodní přípojky za účelem vydání územního rozhodnutí pro stavbu bytového projektu "Obytný soubor - Benice". V nevyřízení své žádosti a v podání žaloby na určení vlastnického práva vedlejším účastníkem v roce 2009 spatřovala stěžovatelka nezákonné zásahy správního orgánu, proti kterým podala žalobu podle Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu v části týkající se prvního tvrzeného zásahu zamítl (výrok I.), v části týkající se druhého zásahu odmítl (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení ve výši 17 470,51 Kč vedlejšímu účastníkovi (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, po jejímž přezkoumání dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je v části, kterou stěžovatelka napadala výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze, důvodná, nikoliv však z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou, ale z důvodů k nimž musel soud přihlédnout z úřední povinnosti nad rámec uplatněných důvodů. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil výroky I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze a žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala rozhodnutí, že postup vedlejšího účastníka při vyřizování žádosti stěžovatelky o vyjádření k dokumentaci záměru územního rozhodnutí pro stavbu "Obytný soubor - Benice" se prohlašuje za nezákonný, odmítl (výrok I.). Nejvyšší správní soud současně kasační stížnost v části směřující proti odmítnutí žaloby v části, v níž se stěžovatelka domáhala rozhodnutí, že postup vedlejšího účastníka spočívající v podání žaloby na určení vlastnického práva je nezákonný, zamítl (výrok II.).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení tvrzeného nezákonného postupu vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze řádně a srozumitelně odůvodnil, proč v postupu vedlejšího účastníka při vyřizování stěžovatelčiny žádosti a v podání žaloby na určení vlastnictví nespatřoval nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozsudku Městského soudu v Praze. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí soudní judikaturu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -247 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -59; vše dostupné na http://www.nssoud.cz) se Nejvyšší správní soud zejména zabýval otázkou pravomocí správních soudů rozhodnout o nezákonném zásahu podle a dospěl k závěru, že ta je dána pouze tehdy, jedná-li se o zásah správního orgánu, v jehož postavení vedlejší účastník v dané věci nebyl. Nejvyšší správní soud vhodně citoval relevantní judikaturu zdejšího soudu (usnesení

sp. zn.

), podle níž obec při vyjadřování se k umístění stavby na jejím pozemku nevystupuje jako orgán veřejné moci, ale jako účastník stavebního řízení. Ani v podání žaloby vedlejším účastníkem na určení vlastnického práva neshledal Nejvyšší správní soud úkon správního orgánu, avšak zjištěná vada řízení před Městským soudem v Praze, který žalobu odmítl pro opožděnost a nikoli pro nesplnění podmínky pravomoci soudu, nemohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnil.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí. Pro úplnost připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu