Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3625/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Dobiáše, zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem v Prostějově, se sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -23 ze dne 2. září 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), a zákonného soudce dle y.

2. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2015 ( -23) o návrhu Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015 na delegaci ve věci obviněných Romana Dobiáše (stěžovatel), Tomáše Zaorala a Ing. Ivo Pluháčka, vedené pod sp. zn. , trestní tak, že se věc podle § 25 trestního řádu odnímá Krajskému soudu v Praze a přikazuje Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci. Obvinění se měli společným jednáním dopustit zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku u obviněných T. Zaorala a R. Dobiáše, a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku u obviněného Ing. I. Pluháčka, a to tak, že sebe nebo jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (u obviněných T. Zaorala a R. Dobiáše) a značnou škodu (u obviněného Ing. I. Pluháčka).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil závěry Nejvyššího soudu, že pro všechny obviněné bude hospodárné a vhodné, když trestní řízení bude vedeno u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Dle názoru stěžovatele ekonomické důvody nejsou relevantní pro zcela výjimečný a nestandardní postup, kterým je negována zásada zákonného soudce. Poukázal na to, že jsou splněny všechny rozhodné skutečnosti pro to, aby věc byla projednána a rozhodnuta u Krajského soudu v Praze (místo spáchání téměř všech skutků, šetření policejními orgány Středočeského kraje, dozor Krajským státním zastupitelstvím, již 2x bylo hlavní líčení, většina svědků bydlí v Praze atd.).

4. Také poukázal na porušení procesních pravidel trestního řízení, když Nejvyšší soud nevzal v úvahu procesní stanoviska všech obviněných a nesouhlas stěžovatele s postupem dle § 25 trestního řádu a návrh na vyloučení věci obviněného Zaorala k samostatnému projednání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho stížnosti nadto pokládá za nedostatečně odůvodněné.

5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (

sp. zn.

) a navrhl, aby rozhodnutí nálezem bylo zrušeno.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí o odnětí a přikázání věci stěžovatele Ústavní soud připomíná, že ustanovení § 25 trestního řádu je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci zaručené y. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, že dostatečně odůvodňují vybočení z ústavního principu vyjádřeného v y.

9. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že o místní příslušnosti Krajského soudu v Praze k projednání věci není pochyb, když v naprosté většině případů k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu došlo v obvodu působnosti Krajského soudu v Praze. U skutku popsaného pod bodem II/8 (poškozený P. Podivínský, č. l. 394 - 397 tr. spisu) došlo ke spáchání trestného činu ve smyslu § 18 trestního řádu v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě a u skutku pod bodem II/9 (poškozený P. Černý, č. 1. 221 - 219 tr. spisu) v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové.

10. Nejvyšší soud nicméně shledal důležité důvody pro postup dle ustanovení § 25 trestního řádu, a to ze zdravotních důvodů obviněného T. Zaorala, který je po úraze (r. 2004) trvale upoután na invalidní vozík a je odkázán na převážnou pomoc druhých osob. Soudu byly předloženy lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Samotný obviněný žádal o konání hlavního líčení v místě, které bude nejblíže místu jeho trvalého bydliště, které má v Prostějově. Nejvyšší soud shledal proto vhodným, aby byla věc obviněných přikázána k projednání Krajskému soudu v Ostravě, a to konkrétně jeho pobočce v Olomouci jako soudu nejbližšímu bydlišti obviněného T. Zaorala. V obvodu působnosti tohoto krajského soudu mělo rovněž dojít k jednomu z útoků pokračujícího zločinu podvodu, pro nějž byla na obviněné podána obžaloba. Přidělením věci Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci, bude dojezdová vzdálenost obviněného T. Zaorala k hlavnímu líčení nejkratší, což platí i pro spoluobviněné bydlící rovněž v Prostějově, resp. na území tohoto okresu. Tento soud má též bezbariérový přístup. Přidělení věci tomuto soudu je navíc vhodné i z hlediska dalšího průběhu trestního řízeni, tedy z hlediska dojezdové vzdálenosti k případnému odvolacímu soudu, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci.

11. Ústavní soud musí dále odmítnout argumenty stěžovatele, že by napadeným usnesením o odnětí věci bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Zde musí Ústavní soud připomenout, že Nejvyšší soud se s otázkou věcné příslušnosti v napadeném rozhodnutí vypořádal, kdy uvedl, že u skutku popsaného pod bodem II/8 došlo ke spáchání trestného činu ve smyslu § 18 trestního řádu v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě.

12. Dle rozhodnutí soudu bude nejlépe zabezpečena účast obviněného T. Zaorala na hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Po podání obžaloby byla ve věci nařízena již dvě hlavní líčení, ke kterým se však obviněný T. Zaoral nedostavil, ale sdělil, že trvá na své účasti u hlavního líčení. Požádal, aby věc nadále řešil soud v nejblíže možném místě ve vztahu k bydlišti obviněného s ohledem na jeho zdravotní stav. Změnou příslušného soudu bude dosaženo možného zkrácení doby trvání trestního řízení bez nadměrné zátěže pro tohoto obviněného, zejména z důvodu jeho značně nepříznivého zdravotního stavu, ke kterému by došlo v případě absolvování velké vzdáleností k soudu v Praze. Soudu byly předloženy lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Změnou příslušného soudu v neposlední řadě bude obviněnému umožněno fakticky se dostavit k hlavnímu líčení a řádně uplatňovat svá práva. Tento postup je vhodný jak z hlediska zachování všech práv obviněného T. Zaorala, řádného objasnění věci, tak i z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení, přičemž zohledňuje i jeho výhrady vznesené k soudům v obvodu Krajského soudu v Brně.

13. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, neboť o dotčeném odnětí a přikázání rozhodoval soud, který byl soudu, jemuž by byla věc eventuálně odňata, i soudu, jemuž by byla eventuálně přikázána, nejblíže společně nadřízeným (viz ustanovení § 25 trestního řádu). Nadto, jak plyne z předchozích vět, soud řádně zdůvodnil, proč došlo k rozhodnutí o odnětí a delegaci této věci (spoluobvinění bydlí rovněž v Prostějově či v okrese Prostějov atd.), čímž plně dostál požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí,

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí ve shodě s ustanovením § 134 trestního řádu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu