Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 545/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Drahoslava Frička, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015 č. j. -187, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 1. 2013 č. j. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 2. 2016, domáhal podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů o zaplacení 279 012,20 Kč s přísl. bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ").

3. Ústavní stížnost stěžovatel podal z důvodu porušení procesních předpisů odvolacím soudem, zejména nerespektováním zásady dvojinstančnosti civilního řízení, nesprávného právního posouzení věci (aplikoval obchodní zákoník), v rozporu s podmínkami konání ústního jednání před okresním soudem a porušení rovnosti účastníka řízení. Žádosti stěžovatele o odročení jednání ze zdravotních důvodů nebylo vyhověno, nemohl se jednání zúčastnit a uplatnit procesní obranu proti žalobkyni. Stěžovateli bylo odňato právo účastnit se řádného projednání věci před soudem a předkládat důkazy v předmětné věci.

4. Ústavní stížnost stěžovatel podal proti výše cit. rozsudkům z důvodu opatrnosti souběžně i s dovoláním k Nejvyššímu soudu, které podal prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.

5. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Z obsahu ústavní stížnosti i sdělení Okresního soudu v Teplicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal dne 16. 2. 2016 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud konstatuje, že nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí odvolacího soudu považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností.

7. Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o podaném dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť může poté, co bude Nejvyšším soudem o dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího (viz. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2014).

8. Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení ve spojení s ustanovením , aniž by bylo účelné vést stěžovatele k odstranění vad podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. března 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu