Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 725/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t.č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soud u v Olomouci ze dne 2. 6. 2014 sp. zn. a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2015 č. j. -180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel poukázal na rozpor s a y a y.

2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 sp. zn. bylo několik obviněných (včetně stěžovatele) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 2 písm. a), odst. 3 , dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím výrokem pod bodem II. při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jejichž výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu pěti roků. Nejvyšší soud v napadeném usnesení sice dovolání stěžovatele odmítl, avšak jeho hlavní námitky přesvědčivě vypořádal. Nejvyšší soud k námitce stěžovatele spočívající v tvrzeném nedostatečném popisu subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v tzv. skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, shledal, že úmysl obviněného je zřejmý z jeho postavení jednatele v obchodní společnosti MN Petrol, s. r. o., v období od 30. 7. 2003 do 2. 3. 2010. V tomto směru je stěžovatel usvědčován mj. záznamy telefonické komunikace se spoluobviněnou o zpracovávání fakturačních podkladů za jím zastupovaný subjekt. Podle Nejvyššího soudu je proto možné přisvědčit názoru krajského a vrchního soudu, že i bez projevování vyšší aktivity v rámci celého řetězce, stěžovatel nepochybně věděl o povaze předstíraných obchodních transakcí, vystavoval a přijímal jménem společnosti MN Petrol, s. r. o., daňové doklady a poté podepsal jejím jménem daňové přiznání, tudíž jeho role v předmětné trestné činnosti odpovídala spolupachatelství. V rámci hodnocení míry vzájemné spolupráce mezi obviněnými, jejíž nižší intenzity si byl vědom i soud odvolací, byl stěžovateli uložen nejmírnější trest na dolní hranici zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou konstantní publikovanou judikaturu. Stěžovatel nejenže vykonával funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech zapojených do "kolotočového obchodu", ale měl větší přehled o způsobu prováděných transakcí i o jejich objemu, tudíž současně znal rozsah škodlivého následku, který byl chtěným cílem všech spolupachatelů.

3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s jeho argumentací. Stěžovatel poukázal na to, že v praxi nezřídka nastávají situace, kdy statutární orgán nevykonává svou působnost sám, ale prostřednictvím jiných osob, které mu například připravují podklady. Nastává tak poměrně nepřehledná situace, neboť za obchodní společnost sice navenek jedná její statutární orgán, ale míra jeho skutečné účasti na takovém jednání může být různá. Velmi výmluvným příkladem je situace, kdy jednatel podepíše podklad, který byl od začátku až dokonce připraven jinou osobou. Stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyla podrobně zkoumána subjektivní stránka a prokázán úmysl spáchat trestný čin, přičemž tento úmysl musí zahrnovat všechny složky zmíněného trestného činu. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho případě porušily povinnost vyhodnocovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Obhajoba stěžovatele dle jeho názoru nebyla přesvědčivě vyvrácena.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje své námitky, které však již byly náležitě vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu