Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 105/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Štěcha, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -133 ze dne 15. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl.d (dále jen "").

Z napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 30. 12. 2011 podala obchodní společnost KOPYTO, s. r. o., žalobu, jíž se domáhala kompenzace za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví REAL, spol. s r. o., v původním řízení žalované. Krátce po zahájení řízení obchodní společnost KOPYTO postoupila svoji pohledávku stěžovateli, který se stal i jejím procesním nástupcem. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 5. 2013, č. j. -54, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. -88 ze dne 6. 11. 2013 ve věci samé jako věcně správné potvrzeno. K následnému dovolání stěžovatele byl ovšem tento rozsudek rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. -102 ze dne 26. 6. 2014 zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, a to pro nedodržení ustálené judikatury spočívající ve vyřešení otázky platnosti nájemní smlouvy.

Městský soud poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem č. j. -114 ze dne 15. 10. 2014, zohlednil právní názor dovolacího soudu, avšak i přesto dospěl k závěru, že žalobě není možné vyhovět, a rozsudek nalézacího soudu v meritu věci jako správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel opět dovolání, které však Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle (dále též ""), neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje relevantní údaje o tom, v čem by bylo možno spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Toliko proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že zcela jednoznačně splnil požadavky a dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, včetně specifických odkazů na relevantní judikaturu a popisu, jakým způsobem se odvolací soud od této judikatury odklonil. Není tak zde dle názoru stěžovatele důvod pro odmítnutí dovolání. Dovolací soud nejen postupoval nesprávně, ale zároveň svým postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci z následujících důvodů nenastala.

Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o dovolání opírající se o ustanovení a a násl. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nemají-li původ ve formálních či procesních vadách návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně objasnil, resp. zda důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání pro absenci jeho podstatných náležitostí, vskutku odrážejí vady, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

Ústavní soud si k posouzení námitek uvedených v ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 vedený pod sp. zn. . Z obsahu stěžovatelova dovolání Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele (č. l. 124 - 125 předmětného spisu) vytýkanými vadami opravdu trpělo. Především nelze přehlédnout již na první pohled nejisté a velmi ambivalentní vymezení přípustnosti dovolání, které stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) vytýčil tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nejsou judikaturou "sjednoceným způsobem zodpovězenya., ev. jsou v judikatuře řešeny odlišně" (citováno včetně chyb v psaní). Již z toho je zřejmé, že stěžovatel vlastně ani neví, zda jde o otázky hmotného práva, které dosud dovolacím soudem řešeny nebyly, anebo jím jsou rozhodovány odlišně. Nadto ze zkomoleného slova "zodpovězenya." Není jasné, zda jde o pouhý překlep, anebo stěžovatel chtěl původně něco doplnit "a ...". Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani argumentaci protistrany v jejím vyjádření k podanému dovolání, v níž výslovně poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v daném dovolání ani neuvádí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dle jeho názoru posuzují nastolené právní otázky nejednotně, přestože v této nejednotnosti stěžovatel přípustnost dovolání (asi) spatřoval. Dlužno poznamenat, že stěžovatel ve svém dovolání v zásadě jen reprodukuje vlastní argumentaci týkající se vzniku bezdůvodného obohacení, navazuje přitom na vývody nalézacího soudu, jakož i polemizuje se závěry soudů stran absence rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a to způsobem, který zjevně nemohl založit přípustnost dovolání, poněvadž v těchto konkrétních úvahách stěžovatele schází sebemenší vazba na rozhodovací činnost soudu dovolacího, která tu samozřejmě musí existovat, aby bylo dovolání řádně projednatelné.

Bez zajímavosti pak není fakt, že předchozí dovolání stěžovatele (č. l. 95 - 96) bylo úspěšné, poněvadž se mu v něm zcela konkrétním způsobem podařilo vyložit, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatel v něm tehdy uvedl, že se odvolací soud při posuzování otázky nájemní smlouvy odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, uvedl konkrétní rozhodnutí velkého senátu, které tuto dílčí otázku řešilo, a jednoduše vysvětlil, v čem je odvolací soud nedodržel. Toto dovolání, jemuž také bylo vyhověno, se pak po kvalitativní stránce diametrálně odlišuje od dovolání, jež bylo nyní rozporovaným usnesením dovolacího soudu odmítnuto pro vážné nedostatky.

Ústavní soud tedy neshledal, že by byl Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelova druhého dovolání jakkoli pochybil. Za daných okolností mu tedy nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu