Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 195/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Okresního soudu v Liberci, se sídlem U Soudu 540/3, Liberec, zastoupeného jeho předsedkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 10. 2013 č. j. -83, za účasti Okresního soudu v České Lípě jako účastníka řízení a Mgr. Ondřeje Matoucha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě pro zásah do svého práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a do práva na ochranu vlastnictví podle y.

2. Napadeným rozsudkem vyhověl Okresní soud v České Lípě žalobě soudce Mgr. Ondřeje Matoucha, který se domáhal toho, aby mu byla zaplacena částka 1 751 Kč jako plat a paušální náhrada výdajů za 3 pracovní hodiny a 21 minut, které v rozporu se svými pracovními povinnostmi neodpracoval v měsíci březnu 2013, pročež mu tyto neodpracované hodiny nebyly stěžovatelkou (žalovanou) proplaceny. Okresní soud ve svém rozsudku vyloučil jakoukoli vazbu mezi fondem pracovní doby a vypláceným platem, vyloučil tedy souvislost vzniku nároku na plat a odpracované pracovní doby, neboť , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen ""), umožňuje předsedovi soudu uložit soudci za neomluvenou absenci ústní či písemnou důtku či podat na něj kárnou žalobu, neumožňuje však nevyplatit mu část platu.

3. Stěžovatelka naproti tomu v ústavní stížnosti zdůrazňuje soukromoprávní povahu svého nároku, neboť byla v řízení před okresním soudem v pozici běžného řadového zaměstnavatele, tudíž by si měla být s ostatními zaměstnavateli rovna a neměla by být nucena k tomu, aby ze svých prostředků zaměstnance platila, aniž by v pracovním vztahu obdržela odpovídající protihodnotu. Závěr obecného soudu, že stěžovatelka má žalobci zaplatit část platu, která poměrně odpovídá jí tvrzeným zameškaným hodinám vedlejšího účastníka (soudce Okresního soudu v Liberci), stěžovatelka označuje za absurdní. Pokud soudce nedostává náhradu platu v případě zákonem uznané překážky v práci, je absurdní, aby dostal náhradu platu za dobu, kterou stát není povinen ani omluvit. Výklad, podle nějž je na tom hůř soudce, který uplatní právem předpokládanou překážku v práci bez náhrady platu, než soudce, který se dopustí neomluvené absence, porušuje podle stěžovatelky její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36y.

4. Tím, že napadeným rozsudkem je stát nucen, aby svoji majetkovou sféru bezdůvodně zmenšoval a platil i tu část pracovní doby, jež protizákonně nebyla odpracována, došlo podle stěžovatelky též k porušení článku 11y. Navíc napadeným rozsudkem okresního soudu bylo podle stěžovatelky státu uloženo něco, co mu zákon nestanoví, tudíž byl porušen též článek 4 odst. 1y.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podáním ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky kompenzuje to, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě, proti němuž brojí, se týkal věci, v níž je pro výši žalované částky vyloučeno odvolání, a to podle ustanovení , . Spatřuje tak v ústavní stížnosti jediný nabízející se opravný prostředek, jímž by mohla zamezit takovému soudnímu výkladu podústavního práva, který v dané věci přijal Okresní soud v České Lípě a který stěžovatelka označuje za absurdní. Stejný výklad jako okresní soud v napadeném rozsudku ostatně zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku, jímž byla předsedkyně Okresního soudu v Liberci shledána vinnou kárným proviněním, spočívajícím v neoprávněném snížení platu vedlejšího účastníka.

7. Již z právě uvedeného je zjevné určité nepochopení funkce ústavní stížnosti. Tou totiž jistě není "suplovat" odvolání, pokud není pro bagatelnost žalované částky přípustné; o takový důvod stěžovatelka projednatelnost své ústavní stížnosti opřít dost dobře nemůže. Ústavní stížnost může být sice výjimečně podávána i přímo proti prvoinstančnímu rozhodnutí, proti němuž odvolání není přípustné [a to v případě "zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu", jak uvádí kupříkladu usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], ovšem nezbytnou podmínkou je, aby kritika napadeného rozhodnutí nebyla pouhým nesouhlasem s výkladem zákona provedeným obecným soudem, nýbrž aby také dosahovala ústavní intenzity. Té však nesouhlas vyjádřený v nyní posuzované ústavní stížnosti zjevně nedosahuje.

8. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti používá formulace, z nichž jasně vyplývá, že jejím smyslem není ochrana ústavně zaručených práv, ale nesouhlas s tím, jak okresní soud vyložil a , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. K tomu je ovšem třeba připomenout, že stěžovatelčin pocit absurdity nad výkladem zákona provedeným obecným soudem, nemůže sám o sobě založit porušení práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví, jež stěžovatelka namítá.

9. K tomu nezbývá než připomenout, že Ústavní soud je podle článku 83y ochráncem ústavnosti, a tedy vykladačem ústavního pořádku. Tudíž není a nemá být sjednocovatelem judikatury a výkladu zákonů, tedy tím, kdo zaujme sjednocující názor tam, kde údajně chybí opravný prostředek, na jehož základě by mohla být judikatura nižších soudů sjednocena, jak požaduje stěžovatelka.

10. Stěžovatelka pak sice podřazuje svůj zájem na sjednocení judikatury jednak uvedenému právu na spravedlivý proces, jednak právu vlastnit majetek, ovšem způsobem, z nějž je zjevné, že její ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr a týká se bagatelní finanční částky.

11. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu