Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3495/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. Nco 92/2015-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 30. 11. 2015 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti tak, že zákonná soudkyně není z projednávání a rozhodování věci vyloučena.

Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a rozsáhle popisuje okolnosti, které by měly svědčit o podjatosti soudkyně. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces uvádí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 27. 5. 2015

sp. zn.

, dostupný z http://nalus.usoud.cz) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 o stížnosti č. 73797/01, dostupný z http://hudoc.echr.coe.int) musí soud rozhodující o vyloučení soudce posuzovat podjatost z objektivní i subjektivní stránky. Tvrdí, že soud tyto kritéria při svém rozhodování nezohlednil a jeho rozhodnutí tak není dostatečně odůvodněno.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže zajistit jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012

sp. zn.

dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Jde o projev zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jí korespondujícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).

V obecné rovině lze přitakat tvrzení, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána podjatým soudcem, který by měl být z rozhodování vyloučen. Bude-li však stěžovatel mít za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že meritorní rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby takové rozhodnutí ve věci samé napadl v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které předvídá a které mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav trvající protiústavnosti nebyl napraven, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

S ohledem na procesní situaci, v níž se věc nachází, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení (shodně usnesení ze dne 14. října 2013,

sp. zn.

, ze dne 28. listopadu 2013,

sp. zn.

, ze dne 10. září 2015,

sp. zn.

či ze dne 30. listopadu 2015

sp. zn.

).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj