Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2584/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. -24, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2013 č. j. -317 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. března 2013 č. j. -244, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. srpna 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ") a a 4 a a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 20. března 2013 č. j. -244 byl stěžovatel společně s dalšími osobami uznán vinným spácháním přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle , odst. 2 písm. a) a přečinu výtržnictví podle a odsouzen k úhrnnému trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, spočívající v zákazu vstupu na všechna hokejová utkání, jež budou odehrána na zimním stadionu v ulici Mostecká č. p. 5773, v trvání jednoho roku. Trestného jednání se tyto osoby měly dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 28. října 2012 na uvedeném zimním stadionu za přítomnosti asi 4 000 diváků v průběhu třetí třetiny hokejového zápasu mezi mužstvy HC Piráti Chomutov a HC Bílí tygři Liberec jako fanoušci domácího hokejového týmu, nacházející se v prostoru tzv. kotle, skandovaly heslo "mrtvý cikán plave po vodě a to patří k přírodě" a na hráče hostujícího mužstva tmavé pleti Wayna Simmondse po jeho potyčce s domácím hráčem pokřikovaly rasistickou nadávku "opice". Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. září 2013 č. j. -317. Jeho následné dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. května 2014 č. j. -24.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy považovaly vinu stěžovatele za prokázanou s ohledem na protokol o výslechu podezřelého J. G. ze dne 1. listopadu 2012, provedeného v přípravném řízení, který se v rámci tohoto výslechu k stíhané trestné činnosti doznal. Nadto v něm uvedl i další osoby, které křičely zároveň s ním, přičemž jednou z nich měl být také stěžovatel. Pro možnost přečtení protokolu o výslechu postupem podle § 207 odst. 2 trestního řádu ovšem v dané věci nebyly splněny podmínky. Stěžovatel se totiž konkrétního úkonu trestního řízení nemohl účastnit a v jeho rámci klást otázky, neboť v době jeho konání byl rovněž vyslýchán. O konání výslechu uvedeného podezřelého nebyl vyrozuměn ani stěžovatelem zvolený obhájce, přestože o vyrozumívání o konání úkonů blíže vymezených v § 165 odst. 2 trestního řádu žádal. Předmětný protokol měl přitom představovat jediný důkazní prostředek, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině.

II.

Vlastní posouzení

4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. Ustanovení dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou věc.

7. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkový závěr o skandování rasistických hesel a nadávek ze strany stěžovatele obecné soudy učinily - kromě jiného - na základě výpovědi obžalovaného M. M. (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně), jejíž provedení jako důkazu stěžovatel nikterak nezpochybňuje. Výpověď svědka Jakuba Gruse, provedená v přípravném řízení, tudíž v tomto ohledu nepředstavovala jediný důkaz, na němž byl založen závěr o vině. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v rámci ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo v trestním řízení rozhodnuto o vině a trestu, nepřezkoumává případná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení samostatně, nýbrž vždy s ohledem na jejich (možný) průmět do výsledku řízení, tedy zda toto řízení jako celek obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu podle a násl. y. V projednávané věci přitom platí, že vzhledem k celkové (v napadených rozsudcích podrobně popsané) důkazní situaci by ani případné pochybení obecných soudů při hodnocení tohoto důkazu nebylo možné přiznat takový význam, jenž by zpochybňoval samotný výsledek trestního řízení. Zároveň se lze ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není dán žádný extrémní rozpor v otázce totožnosti stěžovatele jako jedné z osob, které křičely hanobící výroky.

8. Ze všech těchto důvodů má Ústavní soud za to, že námitky stěžovatele neopodstatňují závěr o porušení jeho ústavně zaručených práv, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu