Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 572/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Miloslava Rechcigla, Ph.D., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015 č. j. -56, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. -27 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 31. července 2014 č. j. -18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. února 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle a a 3 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel navrhl zahájení dědického řízení po jeho otci, který v roce 1948 emigroval z Československa do Spojených států amerických, kde také zemřel. Konkrétně žádal dodatečné zahájení uvedeného řízení a jeho následné zastavení pro nemajetnost svého otce s tím, že rozhodnutím soudu bude vymezen okruh dědiců. To, že je dědicem, je totiž povinen prokázat v řízení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění .

3. Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") návrh stěžovatele zamítl usnesením ze dne 31. července 2014 č. j. -18. Důvodem byla skutečnost, že podle , o mezinárodním právu soukromém, nebyla dána jeho pravomoc k projednání dědictví, neboť zůstavitel měl v době své smrti obvyklý pobyt ve Spojených státech amerických. S tímto hodnocením se ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), který ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatele. Svým usnesením ze dne 26. listopadu 2014 č. j. -27 sice zrušil usnesení soudu prvního stupně, současně však řízení o návrhu zastavil z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů, tedy pro nedostatek podmínek řízení. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") podle odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2015 č. j. -56. Neobsahovalo totiž vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení , pročež v dovolacím řízení nebylo možné pokračovat. Přesněji řečeno stěžovatel v dovolání nijak nezpochybnil závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci českých soudů, na němž spočívalo jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně).

4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s napadenými rozhodnutími obecných soudů, které odmítly nejen provést dědické řízení, ale i vymezit okruh zákonných dědiců. Provedení dědického řízení po stěžovatelově otci ve Spojených státech amerických je nyní, 43 let poté, co jako nemajetný zemřel, nemožné. V České republice naopak žádný předpis nebrání soudu, aby vydal potvrzení, které stěžovatel potřebuje pro řízení podle § 26 zákona o soudní rehabilitaci. Jediná další osoba, která připadá v úvahu jako zákonná dědička, tj. stěžovatelova sestra, navíc žije v České republice.

II.

Vlastní posouzení

5. Ústavní stížnost je - v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení dovolacího soudu - přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

6. Ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. V projednávané věci stěžovatel nikterak nezpochybňuje závěr dovolacího soudu, podle něhož mělo jím podané dovolání vady, pro které nebylo možné pokračovat v dovolacím řízení. Jeho námitky směřují pouze ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně, které nevyhověly jeho návrhu a nevymezily okruh zákonných dědiců jeho otce. Za této situace Ústavní soud nepřezkoumával napadené usnesení dovolacího soudu nad rámec uplatněných námitek, a tudíž ani neshledal žádné pochybení, jež by odůvodňovalo závěr o porušení základních práv a svobod stěžovatele odmítnutím jeho dovolání.

8. Pokud jde o zbylý rozsah ústavní stížnosti, Ústavní soud podotýká, že ve smyslu je podmínkou její přípustnosti, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž lze podat dovolání přípustné podle , efektivní vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku. K naplnění této podmínky ovšem nemohlo dojít, jestliže bylo dovolání odmítnuto pro vady. Tuto situaci zároveň nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti ( ). Ústavní stížnost proto v rozsahu, ve kterém směřovala proti usnesením odvolacího soudu a soudu prvního stupně, nebyla přípustná.

9. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle jako zjevně neopodstatněné a zčásti podle téhož zákona jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu