Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2843/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Haupta a Verony Hauptové, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, se sídlem Havlíčkova 584, 269 01 Rakovník, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, č. j. -220, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 21. září 2015 ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. července 2014, č. j. -163, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou žalobci (stěžovatelé) požadovali, aby se žalovaná zdržela rušení žalobců existencí okna ve stěně sousedního domu blíže specifikovaného v tomto výroku (dále jen "předmětný dům"), který je v jejím vlastnictví a je umístěn na hranicích s pozemkem žalobců. Ve výroku II. soud prvního stupně pak zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uvést toto nově zbudované okno ve stěně předmětného domu v předešlý stav tak, že jej zazdí neprůhlednými skleněnými cihlami. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že v řízení nebylo zjištěno a žalobci ani netvrdili, že žalovaná svým jednáním neprávem zasahovala do jejich vlastnického práva, resp. čím by nad míru nepřiměřenou místním poměrům podstatně omezila užívání pozemku žalobci.

3. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. -201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, č. j. -220, odmítnuto jako objektivně nepřípustné s poukazem na , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen " "), neboť napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o ochraně rušené držby. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že žalobci sice původně podali žalobu na ochranu jejich vlastnického práva na základě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), avšak později po nabytí účinnosti , (dále jen "n. o. z."), tedy po 1. lednu 2014, svůj žalobní návrh změnili podáním dne 14. ledna 2014, resp. podáním ze dne 27. března 2014, což bylo připuštěno usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. května 2014 (č. l. 104 příslušného spisu) a nově požadovali po žalované uvedení okna do původního stavu a zdržení se rušení držby, a to z titulu ochrany držby podle n. o. z., což ve svých podáních opakovaně uváděli. I v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci výslovně uvedli, že svůj nárok opírají o a násl. n. o. z. Tuto skutečnost pak také zdůrazňují i v samotném dovolání. Dovolací soud uzavřel, že z obsahu podání žalobců i z rozhodnutí soudu o změně žaloby vyplývá, že žalobci nadále požadují ochranu držby podle n. o. z., nikoliv ochranu vlastnického práva. Dovolací soud rovněž poukázal na rozdíl mezi řízením na ochranu držby a řízením na ochranu vlastnického práva.

II.

5. Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje všechny formální náležitosti podle , namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se dopustil Nejvyšší soud tím, že neprojednal a nezabýval se jimi podaným dovoláním. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle , a to s ohledem na znění přechodných ustanovení (srov. čl. II. bod 2 novely provedené ), neboť řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014. Dále poukazují na to, že z jejich procesních úkonů vyplývalo, že se domáhali ochrany vlastnického práva podle obč. zák. Po nabytí účinnosti nového sice stěžovatelé právně posoudili uplatněný nárok podle n. o. z., avšak i nadále připouštěli, že se může jednat o žalobu na ochranu vlastnického práva ve smyslu n. o. z. V této souvislosti zdůraznili, že soud není vázán právním posouzením uplatněného nároku provedeným v žalobě a pokud má jiný názor na jeho právní kvalifikaci, je povinen poskytnout účastníku řízení náležité poučení.

III.

6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatelů a po posouzení právního stavu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. V dané věci stěžovatelé namítali nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

9. Nelze současně přehlédnout, že stěžovatelé, ačkoliv se původně domáhali ochrany svého vlastnického práva žalobou podle obč. zák., po změně právní úpravy v souvislosti s přijetím nového sami iniciovali změnu žalobního petitu na žalobu z rušené držby ( n. o. z.) a tímto směrem se i ubíralo další soudní řízení, v jehož rámci bylo vydáno i usnesení o připuštění změny žaloby. Pakliže bylo v souladu s dispozičním oprávněním stěžovatelů coby účastníků řízení takto vedeno, o čemž svědčí i mj. v záhlaví rozhodnutí uvedený předmět řízení ("žaloba z rušené držby"), nemohou se nyní, pokud vůči nim rozhodnutí o dovolání vyznělo nepříznivě, dovolávat porušení práva na spravedlivý proces s tvrzením, že vlastně zamýšleli podání žaloby na ochranu vlastnictví. V tomto směru lze vyjít z dostatečně a řádně zdůvodněného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

10. Nad rámec uvedeného je Ústavní soud ještě doplňuje, že ačkoliv bylo řízení vedeno jako řízení o žalobě z rušené držby ( a násl. ), jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se fakticky věnovaly i problematice týkající se ochrany vlastnictví, když zkoumaly otázky neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců ( n. o. z.) a imisí ( n. o. z.). Avšak vzhledem k tomu, že ústavní stížností nebyla tato rozhodnutí napadena, nemohl se jimi Ústavní soud ani blíže zabývat.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelů a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než

podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu