Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3728/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Alexandra Jána Vaškeviče a 2) Lenky Anny Vaškevič, zastoupených Mgr. Renátou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. -187, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. srpna 2014 č. j. -118 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. října 2013 č. j. -77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a České spořitelny, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelé společně podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zakotvených práv uvedených v y (dále jen " "), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, v d (dále jen "Listina), podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a v y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Dále došlo k porušení y, kdy o jejich věci bylo rozhodováno místně nepříslušným soudem.

2. K věci uvedli, že usnesením okresního soudu ze dne 26. 10. 2013 č. j. -77 bylo rozhodnuto tak, že se jim nepřiznává osvobození od placení soudního poplatku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. Ncd 16/2014 byla věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Usnesením krajského soudu ze dne 13. 8. 2014 č. j. -118 bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 č. j. -187 bylo rozhodnuto, že řízení o dovolání druhé stěžovatelky se zastavuje a dovolání prvního stěžovatele se odmítá.

3. Druhá stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že došlo ke zkrácení jejích práv na soudní ochranu tím, že řízení o dovolání vůči její osobě bylo zastaveno, aniž by byla poučena či dokonce vyzvána, jak je tvrzeno dovolacím soudem, k povinnosti být zastoupen v dovolacím řízení. Stěžovatelka neregistruje, že by jí podobná výzva byla doručena, když sám dovolací soud se o takové výzvě zmiňuje pouze obecně a nikoliv v detailech, tedy kdy a kým měla být vypravena a kdy a jakým způsobem měla být doručena. V této souvislosti namítá, že dvě ustanovení jsou ve vzájemném rozporu, a to tím, že pokud je jeden z dovolatelů právnicky vzdělán a sepsal dovolání a jsou-li zájmy dovolatelů shodné, pak je již další trvání na právním zastoupení dovolatele, který není právnicky vzdělán, jen formálním omezením práva na soudní ochranu.

4. První stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítnutím dovolání došlo ke zkrácení jeho práva na soudní ochranu. K odmítnutí došlo z důvodu, že stěžovatel údajně v dovolání konkrétně nepopsal, v čem spatřuje přípustnost dovolání, ale toliko odkázal na ustanovení . Připouští, že sice v úvodu podaného dovolání obecně odkázal na ustanovení , aniž by uvedl konkrétní důvod přípustnosti dovolání, avšak již v dalším textu tyto důvody jednoznačně vymezuje. Na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015

sp. zn.

a další nálezy, přičemž z uvedeného nálezu ocitoval pasáž o hodnocení situace, kdy předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odmítla dovolání pro vadu spočívající v tom, že dovolání neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Oba stěžovatelé mají za to, že postupem nalézacího a odvolacího soudu byli zbaveni svého práva na zákonného soudce, když nalézací soud ve věci rozhodoval poté, co byl podán návrh na postoupení věci z důvodu vhodnosti podle a odvolací soud až poté, co bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto, že místně příslušným soudem v dané věci je Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").

6. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení obecných soudů.

II.

7. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se u okresního soudu žalobou ze dne 22. 4. 2013 domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí částku 3 258 961,95 Kč s příslušenstvím.

8. V průběhu řízení před okresním soudem vznesli stěžovatelé námitku místní nepříslušnosti, tato námitka byla usnesením okresního soudu ze dne 4. 7. 2013 č. j. -61 zamítnuta. Poté stěžovatelé podali návrh na přikázání věci jinému soudu a byli vyzváni, aby zaplatili za tento návrh soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Okresní soud rozhodl o zastavení řízení, neboť stěžovatelé soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatili.

9. Stěžovatelé požádali o osvobození od placení soudních poplatků, s tím, že "jejich poměry to odůvodňují" a podali odvolání proti usnesení o zastavení řízení, přičemž na odvolání vylepili kolkovou známku v hodnotě 1 000 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 26. 10. 2013 č. j. -77 osvobození od placení soudního poplatku stěžovatelům nepřiznal, neboť stěžovatelé ve stanovené lhůtě nereagovali na jeho výzvu k prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, protože ho vynesl místně nepříslušný soud. Následně bylo zrušeno usnesení o zastavení řízení ohledně návrhu na přikázání jinému soudu.

10. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2014 č. j. -92 věc přikázal obvodnímu soudu.

11. Krajský soud usnesením ze dne 13. 8. 2014 č. j. -118 potvrdil usnesení okresního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění připomenul, že stěžovatelé nepředložili podklady pro zhodnocení, zda je jejich žádost důvodná, a objasnil, že pokud usnesení vydal okresní soud dne 26. 10. 2013 a teprve dne 23. 1. 2014 rozhodl Vrchní soud v Praze, že se věc přikazuje jinému soudu, vydal napadené rozhodnutí příslušný soud.

12. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé společně dovolání, jehož přípustnost spatřovali v ustanovení , a že důvody, které je vedou k podání dovolání, spatřují ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítali, že postup soudu prvního stupně byl nezákonný, protože ve věci podali návrh na přikázání věci jinému soudu, a že krajský soud ve věci jednal i poté, co bylo vydáno usnesení o přikázání věci obvodnímu soudu; v závěru dovolání požádali o osvobození od placení soudních poplatků. K dovolání přiložil první stěžovatel doklad o nabytí vysokoškolského právnického vzdělání. Usnesením ze dne 10. 12. 2014 č. j. -166 vyzval obvodní soud druhou stěžovatelku, aby si pro řízení o dovolání zvolila zastoupení advokátem. Usnesení obvodní soud zaslal s doručenkou do vlastních rukou (společně s vyrozuměním o odročení jednání nařízeného na 19. 12. 2014) na adresu druhé stěžovatelky Nekmíř 35. Protože adresátka nebyla zastižena, byla zásilka vložena do domovní schránky dne 16. 12. 2014. Usnesením ze dne 7. 1. 2015 č. j. -170 rozhodl obvodní soud, že stěžovatelům se osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení nepřiznává (jejich prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech vyhodnotil jako nedůvěryhodná). Na základě odvolání stěžovatelů rozhodoval o osvobození Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 14. 4. 2015 č. j. -179 potvrdil usnesení obvodního soudu (podle názoru odvolacího soudu nemůže být jejich prohlášení pravdivé). Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 10. 2015 č. j. -187 zastavil řízení o dovolání druhé stěžovatelky a dovolání prvního stěžovatele odmítl. Zastavení odůvodnil zjištěním, že druhá stěžovatelka, ač řádně vyzvána, nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Dále konstatoval, že dovolání prvního stěžovatele trpí vadou, neboť v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Připomenul, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle uvedeného ustanovení (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; tomuto požadavku však dovolatel nedostál, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání pouze odkázal na ustanovení .

III.

13. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

, N 148/46 SbNU 471).

16. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Argumentaci stěžovatelů lze rozdělit do dvou rovin: jednak vůči usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení o dovolání druhé stěžovatelky a odmítnuto dovolání prvního stěžovatele, jednak vůči nedostatku příslušnosti okresního soudu a krajského soudu při rozhodování o jejich návrhu na osvobození od povinnosti platit soudní poplatky.

18. Základem tvrzení druhé stěžovatelky o porušení práva na soudní ochranu postupem Nejvyššího soudu je námitka, že jí nebyla doručena výzva k zajištění zákonem vyžadovaného zastoupení při podání dovolání a v samotném dovolacím řízení. Ze spisu obvodního soudu plyne, že usnesení jí bylo řádně zasláno a doručeno vhozením do domovní schránky; její námitka proto není relevantní.

19. Druhý stěžovatel polemizuje s hodnocením Nejvyššího soudu ohledně obsahu jeho dovolání (společného dovolání s druhou stěžovatelkou). Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledal nic, co by mohlo představovat zásah do stěžovatelova práva na soudní ochranu. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání (viz dovolání na č. l. 139 - 141 soudního spisu). Hodnocení přípustnosti dovolání pouhým odkazem na ustanovení má blanketní povahu, což neodpovídá ani povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ani povinnému zastoupení advokátem v řízení o dovolání, resp. požadavku na právnické vzdělání dovolatele. Dovolání se nekoncentruje ani na jednu ze čtyř možností přípustnosti dovolání, tudíž jeho odmítnutí pro nerespektování kogentní úpravy nemohlo být zásahem do stěžovatelova práva na soudní ochranu. Jeho odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015

sp. zn.

není přiléhavý, neboť v dovolání ze dne 11. 11. 2014 neplyne ani náznak argumentu ohledně některého z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu .

20. Námitky stěžovatelů ohledně porušení práva na zákonného soudce garantovaného v y, k němuž mělo dojít rozhodováním místně nepříslušných soudů, hodnotí Ústavní soud jako projev snahy o oddálení meritorního projednání žaloby vedlejší účastnice vůči nim. Krajský soud v odůvodnění (bod 11.) dostatečně objasnil místní příslušnost okresního soudu při rozhodování o osvobození od soudního poplatku, k čemuž Ústavní soud dodává, že tak byla i determinována funkční příslušnost krajského soudu rozhodnout o odvolání proti jeho rozhodnutí.

21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu