Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3033/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Absolínové, zastoupené JUDr. Přemyslem Kamenářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Sládkova 449/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. -307, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. -186, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2008, č. j. -152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. -152, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka spolu s dalším žalobcem domáhala určení neplatnosti nedobrovolné dražby nemovitostí provedené v rámci konkursu prohlášeného usnesením krajského soudu ze dne 5. 1. 1998, č. j. -130. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. -186, rozsudek krajského soudu potvrdil; Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2012, č. j. -307, odmítl dovolání stěžovatelky a dalšího žalobce proti rozsudku vrchního soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům vrchního a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou soudu dne 12. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě.

Podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým procesním prostředkem se rozumí mj. dovolání.

Podle se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Podle odst. 2, věty první a druhé, téhož ustanovení končí lhůty určené podle měsíců uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce; připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle odst. 3 téhož ustanovení je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Tato ustanovení je podle třeba přiměřeně aplikovat i pro řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud vyšel z toho, že shora uvedená rozhodnutí byla jako napadená rozhodnutí, jejichž zrušení je požadováno, výslovně označena v doplnění ústavní stížnosti k výzvě soudu ze dne 16. 12. 2015. Ústavní stížnost stěžovatelky byla podána zjevně opožděně, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k jejímu podání. Stěžovatelka se totiž brání proti usnesení dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012, přičemž je zjevné, že toto rozhodnutí jí bylo doručeno nejpozději před podáním žaloby na obnovu řízení, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014, č. j. -372. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. -408, usnesení krajského soudu ze dne 11. 6. 2014 potvrdil.

Ústavní soud zohlednil, že i pokud by stěžovatelka mínila napadnout poslední soudní rozhodnutí vydaná v její věci, konkrétně usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, jimiž byla zamítnuta její žaloba na obnovu řízení, pak ani takto podaná ústavní stížnost by nebyla způsobilá meritorního projednání, a to již pro nepřípustnost podle ve spojení s . Taková ústavní stížnost by totiž byla podána proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, přičemž o právu dovolání podat byla stěžovatelka rovněž řádně poučena. Pokud by měla ústavní stížnost směřovat proti těmto rozhodnutím, bylo by možno ji podat teprve proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje, v případech daného druhu zpravidla proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti usnesení soudu odvolacího.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj