Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3165/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1. Josefa Boříka a 2. Štěpánky Boříkové, společně zastoupených JUDr. Kateřinou Malmstedt, advokátkou se sídlem v Černošicích, Ostružinová 1794, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. -211, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. -140, a Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 6. 2013, č. j. -98, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu bylo dne 27. 10. 2015 doručeno podání, které stěžovatelé doplnili 20. 11. 2015 tak, že splňuje formální náležitosti stanovené pro ústavní stížnost , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatelé se domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými obecné soudy rozhodly v jejich neprospěch. V řízení byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům kupní cenu, k jejíž úhradě se zavázali kupní smlouvou. Stěžovatelé považují rozhodnutí obecných soudů za nesprávná v takové míře, že se jimi cítí být dotčeni na základních právech zakotvených , 11, 36 a 37 odst. 3 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Podáním ze dne 29. 1. 2016 stěžovatelé doplnili stížnost o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Vedlejší účastníci byli vlastníky pozemků, o jejichž část jevili stěžovatelé zájem. Bylo dohodnuto, že vedlejší účastníci své pozemky rozdělí, část přiléhající k pozemkům stěžovatelů koupí stěžovatelé a zbylou část jiní sousedé. Kupní smlouva mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky byla uzavřena formou notářského zápisu a obsahovala zmínku, že finanční prostředky získají stěžovatelé z bankovního úvěru, o kterém zatím s bankou jednají. Banka však úvěr stěžovatelům neposkytla a stěžovatelé na úhradu kupní ceny jiné finanční prostředky neměli. Z toho důvodu nejprve s vedlejšími účastníky dohodli odklad splatnosti kupní ceny a posléze se od kupní smlouvy pokusili odstoupit pro finanční tíseň. Odstoupení od smlouvy však vedlejší účastníci nepovažovali za účinné, neboť možnost odstoupit od smlouvy pro neposkytnutí úvěru nebyla sjednána, a zaplacení kupní ceny se domáhali soudní cestou. Obecné soudy žalobě vedlejších účastníků vyhověly.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů a se způsobem, jakým řízení probíhalo. Především se soudy podle jejich názoru měly zabývat ex officio otázkou, zda není kupní smlouva absolutně neplatná, a pakliže by dospěly k názoru, že není, předkládají několik vlastních právních úvah směřujících k závěru, že nejsou povinni kupní cenu zaplatit.

Ústavní soud vyžádal k posouzení stížnosti vyjádření dotčených soudů i vedlejších účastníků a dospěl k jednoznačnému závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s právními závěry vyslovenými obecnými soudy a dotčená ústavně zaručená práva vykládají stěžovatelé značně nad rámec jejich skutečné podstaty. Stěžovatelé nesouhlasí s průběhem dokazování, vyčítají soudům, že neprovedly jimi navržené důkazy a z vlastní iniciativy nezkoumaly případnou absolutní neplatnost kupní smlouvy. Sami však na některé důvody, pro které by smlouva mohla být absolutně neplatná, poukazují až v ústavní stížnosti. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno primárně zásadou projednací, a až na výjimky nelze na soudy v tomto smyslu přenášet odpovědnost za neúspěch ve sporu. Rovněž se ve sporném řízení uplatňuje zásada zákonné koncentrace a stěžovatelé jsou povinni tvrdit všechny rozhodné skutečnosti již před nalézacím soudem. Za situace, kdy stěžovatelé některé argumenty v této fázi řízení nepřednesli a učinili tak až v ústavní stížnosti, nelze přičítat jejich neúspěch ve věci nedostatečné činnosti soudů.

Obecné soudy věc řádně projednaly, logicky zdůvodnily, proč rozhodly v neprospěch stěžovatelů a v odůvodnění napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné ústavněprávní deficity. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by se po věcné stránce dobraly závěrů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním; nelze shledat opodstatněnými pochybnosti o nestrannosti soudů, jež stěžovatelé nabývají v důsledku neprovedení některých jimi navržených důkazů.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, jestliže z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Právě naznačené však odvolacímu soudu vytknout nelze, a proto dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkumem napadeného rozhodnutí by překročil své pravomoci.

Nepříznivá majetková situace stěžovatelů vznikla podle zjištění obecných soudů jako důsledek jejich svobodného rozhodnutí zavázat se k plnění, ke kterému ovšem neměli v den splatnosti dostatek prostředků. Ústavní soud však zde není od toho, aby vzniklou situaci napravoval ze své pozice zásahem do rozhodovací činnosti obecných soudů a ochraňoval tak stěžovatele před důsledky jejich neuváženého konání. Stěžovatelé si museli si být vědomi toho, k čemu se zavazují svým svobodným a autonomním jednáním, jakkoliv je jeho následný dopad do jejich životních poměrů vážný.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti, který byl podán spolu s ústavní stížností, a jako takový sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu