Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3366/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky UMAPO, spol. s r. o., se sídlem Na Trávníku 236, Plzeň, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Purkyňova 10, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2010 č. j. -235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č. j -299 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. -367 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces [podle d (dále jen " ") ]. Nejvyšší soud současně svým postupem podle stěžovatelky nedostál své ústavní povinnosti poskytnout ochranu jejím základním právům podle y, když nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu.

2. Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému jako bývalému jednateli stěžovatelky uložena povinnost zaplatit 5 400 000 Kč s příslušenstvím. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v případě ukončení posuzované smlouvy na dodávky uhlí žalovaný neporušil povinnost jednat s náležitou péčí, neboť toto rozhodnutí učinil v době, kdy se stěžovatelka nacházela ve špatné finanční situaci (neplnila finanční závazky včas a "hlavní dodavatel" uhlí - společnost Uhlozbyt, a. s., jí sdělila, že z důvodu finanční nekázně zastaví veškeré dodávky uhlí). Ukončení předmětné smlouvy tak bylo jen logickým vyústěním nedobré finanční situace stěžovatelky.

3. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se jak se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má podle soudu oporu v provedeném dokazování a nebylo ani stěžovatelkou vážněji zpochybněno, tak i s tím, jak soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce. Žalovaný měl pro své jednání ekonomické důvody, když stěžovatelka nebyla schopna zaplatit za dodávky uhlí od svého dodavatele.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že stěžovatelka v dovolání neotevřela žádnou právní otázku, natož pak otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím nižších instancí vytýká toliko to, že "zcela ignorovaly" její důkazní návrhy a že nepřihlédly ke skutečnostem, které vyplynuly z provedených důkazů. Takto vymezené dovolací důvody však k dispozici v rámci přípustnosti dovolání podle nemá.

II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavněprávnímu přezkumu přitom dominuje vertikální linie (ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole), jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny.

7. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly a interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí též řádně odůvodnily. Nadto ani stěžovatelka v textu ústavní stížnosti nepodává žádné konkrétní argumenty stran porušení jejích základních práv. Převážná většina argumentů stěžovatelky totiž spočívá toliko v rekapitulaci případu a námitkách v rovině podústavního práva. Pouze v samotném závěru ústavní stížnosti je zmínka stěžovatelky stran porušení základních práv garantovaných u. Ústavní soud v tomto směru poukazuje též na skutečnost, že svým obsahem je ústavní stížnost pouze pokračující polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Proto uzavírá, že v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a porušení ústavně zaručených principů a práv stěžovatelky neshledal.

8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu