Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3061/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Ambrožem, advokátem se sídlem v Praze 5, Újezd 15, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2015, sp. zn. , a Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2015, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci a d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení; jeho následnou stížnost Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jeho návrhu na obnovu řízení soudy napadenými usneseními nevyhověly, přičemž se zcela nevypořádaly s jeho námitkami k otázce organizované skupiny působící ve více státech, či neprovedení výslechů svědků. Stěžovatel má za to, že soudu předložil nové skutečnosti, ten však nové informace nesprávně vyhodnotil; odkázal přitom i na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku, obnovy řízení, je rozděleno do dvou kroků - do řízení o návrhu na povolení obnovy a následně do obnoveného řízení, které však nenastane, není-li v prvním kroku obnova povolena. Teprve ve druhém řízení je pak možné vyvracet důkazy, na jejichž základě bylo vyneseno předchozí rozhodnutí ve věci samé.

Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 11. března 2008, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2008, sp. zn. , odsouzen spolu s dalšími osobami pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odstavců 1, 2 písmeno a) a odstavce 4 písmeno c) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 let do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč, společně s alternativním trestem, a k trestu propadnutí specifikovaných věcí. Dne 1. března 2015 stěžovatel zaslal žádost o obnovu řízení, na kterou mu předsedkyně senátu odpověděla přípisem ze dne 10. března 2015, v němž jej upozornila, že žádost nesplňuje zákonné náležitosti návrhu na obnovu řízení. Stěžovatel doručil dne 26. března 2015 další žádost, na kterou předsedkyně dopisem ze dne 30. března 2015 reagovala shodně jako dříve. Následně byl dne 15. dubna 2015 doručen další dopis, v jehož důsledku bylo nařízeno veřejné zasedání o návrhu na obnovu řízení. Soud v tomto řízení návrh zamítl, neboť neshledal, že by stěžovatel předložil požadované novum, které by soudu přineslo nové poznatky o věci. Jednalo se totiž o pouhé zopakování návrhů z hlavního líčení, s nimiž se soud již v řízení vypořádal. Ke stížnostem stěžovatele i jeho zástupce Vrchní soud v Praze přezkoumal závěry Městského soudu v Praze a shledal je správnými. Ani vrchní soud tak neshledal, že by podání stěžovatele bylo způsobilé zvrátit předchozí pravomocné rozhodnutí.

Podle Městského soudu v Praze se nejednalo o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, ale jen o jejich zopakování, jež stěžovatel předložil v důsledku neúspěchu v řízení ve věci samé. K odkazu stěžovatele na nález

sp. zn.

, Ústavní soud konstatuje, že v právě projednávaném případě obecné soudy nevybočily ze zásad a z principů, které představuje institut obnovy řízení, jakožto nástroj dodatečné kontroly správnosti rozhodnutí. Tento mimořádný opravný prostředek totiž musí být v rovnováze s principem právní jistoty, a proto je posouzení možného dopadu (novosti námitek) na již pravomocně ukončenou věc svěřeno soudu v rámci zvláštního procesního postupu. Posouzení navržených důkazů je přitom plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady zhodnotit, zda se jedná o skutečnosti významné či bezpředmětné.

Jak soud prvního stupně, tak i stížnostní soud zcela srozumitelně a jednoznačně uvedly, proč nepovažují návrhy stěžovatele za způsobilé k nařízení obnovy řízení a o co své závěry opírají. Nesouhlas stěžovatele je sice pochopitelný, nicméně není způsobilý opodstatnit ústavní stížnost. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném porušení jeho zaručených práv; zhodnotil za daného stavu věci, proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu