Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3059/15

rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Radomilem Kožuským, MBA, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Přerově ze dne 30. ledna 2014, č. j. -2559, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. června 2014, č. j. -2709, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015, č. j. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 2, v odstavci 1, v odstavci 2d (dále jen ""). Současně mělo dojít k porušení , a odstavce 1y.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 250b odstavců 1 a 3 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odstavce 1 trestní zákona, trestného činu podvodu podle § 250 odstavce 1 a 3 písmene b) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným stanovené částky; další poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně zrušen ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců do věznice s ostrahou; jinak zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy nerespektovaly jeho námitky týkající se dokazování. To přitom již dříve vedlo k vrácení věci odvolacím soudem po zrušení původního rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. března 2012, sp. zn. , tedy po šesti letech řízení, a právě s ohledem na nedostatky v objasňování obžaloby a porušování práv obhajoby. Přesto nebyl podle stěžovatele ani následně proveden jím navržený důkaz znaleckého posouzení pravosti směnek, která tedy nebyla dostatečně prokázána. Rovněž nebyla prokázána solventnost poskytovatele, který měl své svědecké výpovědi opakovaně měnit. Tato pochybení nenapravil ani odvolací soud a soudy na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému závěru o vině stěžovatele. Nejvyšší soud pak ve svém odmítavém usnesení konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost dokazování, pouze případné nesprávné právní hodnocení věci soudy nižších stupňů. Za dané situace má stěžovatel za to, že v jeho případě došlo ke zkrácení v jeho zaručených právech, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ( odstavce 1 a 2 a y).

Jak je z rozsudku nalézacího soudu patrné, stěžovatel se dopustil celkem devíti jednání podřaditelných pod shora uvedené trestné činy podvodu a úvěrového podvodu, k nimž soud provedl rozsáhlé dokazování. Rovněž odvolací soud důkladně a podrobně přezkoumal rozsudek nalézacího soudu, a to i s ohledem na své předchozí kasační rozhodnutí. Krajský soud hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy ve světle námitek stěžovatelova odvolání a důkladně se s nimi vypořádal. To konečně vedlo i k tomu, že stěžovateli byl snížen trest; odvolací soud přihlédl k námitce nepřiměřeně dlouhého trestního řízení. Opakovanými námitkami se zabýval i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odstavec 5 trestního řádu). Soud potom rozhoduje, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu, a provedené důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v duchu zásady volného hodnocení důkazů - těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Jde-li tedy o námitky, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, pak Ústavní soud konstatuje, že je považuje za pouhé opakování polemiky s hodnocením provedeným nalézacím soudem. Nejedná se o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz například

sp. zn.

, N 28/1 SbNU 219, http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu