Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3334/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ivana Bodnára, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2015 č. j. -20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení jeho práv ve smyslu , , a 3d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením SNB - skupiny vyšetřování VB Plzeň-sever ze dne 3. 11. 1969 ČVS: VV-202/69 bylo proti stěžovateli a dalším osobám zahájeno trestní stíhání s tím, že jsou obviněni z trestného činu maření dozoru nad církevními a náboženskými společnostmi podle tehdejšího § 178 trestního zákona. Následně byla věc přehodnocena jako přestupek a stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 100,- Kčs, která byla dne 24. 11. 1969 exekučně vymožena. Usnesením Krajského soudu Plzeň ze dne 16. 12. 2013 č. j. -155 byla v této věci vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Dne 2. 2. 2014 stěžovatel uplatnil u žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatel žádal vrácení pokuty 100,- Kč včetně úroků z prodlení, paušální náhrady nákladů původního trestního řízení ve výši 200,- Kč, náhrady cestovních výdajů ve výši 3 168,- Kč, přiměřené zadostiučinění za neoprávněnou perzekuci ve výši 5 000,- Kč a zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. ve výši 15 000,- Kč. Žalovaná poskytla stěžovateli celkem 1 488,- Kč, a to 100,- Kč jako náhradu za pořádkovou pokutu, náklady trestního řízení ve výši 200,- Kč a cestovné ve výši 1 187,49 Kč.

Dne 24. 12. 2014 stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnosti zaplatit stěžovateli finanční zadostiučinění ve výši 5 000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, která měla stěžovateli vzniknout uložením pořádkové pokuty ve výši 100,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že požadavek stěžovatele na odškodnění nemá oporu v zákonných předpisech a zároveň mu nelze nárok přiznat ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Uvedl také, že odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

je sice přiléhavý, avšak vyznívá v jeho neprospěch. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval případem, kde titulem náhrady škody nebylo nezákonné omezení osobní svobody jednotlivce skrze uložený trest odnětí svobody. Obvodní soud konstatoval, že Ústavní soud zde výslovně uvedl, že "V takovém případě nebylo lze přímo v domácím právním řádu aplikovat Úmluvy přednostně před zákonem ve smyslu y ČR, neboť v případě stěžovatele nebylo právo na osobní svobodu vůbec dotčeno." S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Obvodní soud pro Prahu 2 dále poukázal na to, že stěžovatel podal žalobu o náhradu nemajetkové újmy po přijetí tohoto stanoviska, které se však mimo jiné týká případů, kdy došlo k zásahu do osobní svobody.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obvodního soudu. Namítá především, že úvahy soudu o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy jsou zcela nedůvodné, neboť v případě stěžovatele skutečně nedošlo k žádnému omezení osobní svobody, ale jednalo se o finanční sankci, která měla v příslušném kontextu vést ke stěžovatelovu deptání, jímž byla ponižována jeho lidská důstojnost. Stěžovatel uvádí, že pokud žádal o náhradu nemateriální újmy podle y a obvodní soud náhradu odmítl s vysvětlením, že nelze aplikovat uvedené ustanovení Úmluvy, pak tímto rozhodnutím porušuje jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy a a 3y. Dále poukazuje na jiné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze v případě žalobce, jehož žalobě na náhradu nemateriální újmy bylo vyhověno. S odkazem na toto rozhodnutí stěžovatel tvrdí, že pokud jemu nebylo zadostiučinění přiznáno, dochází k nerovnému zacházení s osobami ve srovnatelném právním postavení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Posuzovaná věc spadá do skupiny soudních řízení řešících odškodnění nemateriální újmy za porušení práv minulým režimem. V dané věci stěžovatel žádal náhradu nemateriální újmy, která mu měla vzniknout v důsledku uložení pořádkové pokuty ve výši 100,- Kčs v roce 1969. Tvrzení stěžovatele o neadekvátních úvahách obvodního soudu ve vztahu k posouzení jeho žaloby nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 totiž vyplývá, že nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v daném případě posuzoval z hlediska příslušné zákonné úpravy - , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění Dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze stěžovateli přiznat ani podle čl. II. přechodného ustanovení , ani podle zákona o soudní rehabilitaci, který je zákonem speciálním k , neboť tento zákon odškodnění nemateriální újmy nijak nezohledňuje. Obvodní soud v této souvislosti odkázal také na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, v němž Ústavní soud konstatoval, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, byl by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovně pamatoval. Námitka stěžovatele, že obvodní soud se jeho nárokem adekvátně nezabýval, tak nemůže obstát.

Úvahou o aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy obvodní soud pouze doplnil svou argumentaci o zákonném podkladu nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. V tomto smyslu obvodní soud též odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. , v němž konstatoval, že nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody došlo poté, co se Úmluva stala pro ČR závaznou, tj. od 18. 3. 1992. Tento závěr se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Obvodní soud k těmto závěrům Ústavního soudu upřesnil, že stěžovatel podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy po přijetí uvedeného stanoviska, které se však týká mimo jiné případů, kdy došlo k zásahu do osobní svobody.

Ústavní soud k uvedenému dodává, že nespravedlivé rozhodnutí bylo zrušeno a stěžovateli přiznána částečná náhrada. V takovém případě právní závěry napadeného rozhodnutí podle názoru Ústavní soudu z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele obstojí. Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře uvedl, že i přes pochopení pro situaci, které byl stěžovatel vystaven v souvislosti se svým postihem, nelze odhlížet od skutečnosti, že po obnově státního zřízení respektujícího lidská práva mohlo být přistoupeno k nápravě jen některých škod, které vznikly v době nesvobody. Není totiž v hospodářských možnostech státu, vzhledem k délce nedemokratického období a rozsahu porušování lidských práv, napravit, resp. odškodnit v nynější době v plné výši veškerá protiprávní jednání, kterých se stát tehdy na svých občanech dopustil. Proto byla zvolena cesta náhrad jen za určitá poškození, u nichž výraznou roli hrála symbolická dimenze tohoto aktu (viz a č. ). Ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by alespoň částečně přispěl ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, nelze ovšem vyvozovat, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové (srov. usnesení

sp. zn.

).

Navíc jde v projednávané věci o tzv. bagatelu, tj. případ, kdy sporná částka nepřesahuje 10 000 Kč. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře usuzuje, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která způsobují zřetelný zásah do práv stěžovatele (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

). O takový případ se však, jak je výše vyloženo, v této věci nejedná.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud jde o argumentaci jiným (podle názoru stěžovatele obdobným) rozhodnutím Městského soudu v Praze, Ústavní soud není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe ostatních soudů. V rámci své kompetence posuzuje toliko konkrétní napadené rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu