Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2425/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladislava Gasnárka, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015 č. j. -30, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015 č. j. -84 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2014 č. j. -28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto usnesení. Současně se stěžovatel domáhá zrušení i předchozího v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku toho, že soudy nesprávně interpretovaly (dále též " "). V podání, které Ústavnímu soudu došlo dne 15. 12. 2015, stěžovatel předložil některé další písemné podklady.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 28. 7. 2011 č. j. PPR-10258-7/ČJ-2011-99KP (dále jen "rozhodnutí správního orgánu druhého stupně"), bylo změněno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Břeclav ve věcech služebního poměru ze dne 23. 8. 2006 č. OŘBV-589/2006. Byl nahrazen výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přičemž podle jeho nového znění byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle , o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Stěžovatel podal dne 31. 10. 2011 žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou požadoval, aby soud určil platnost rozhodnutí správního orgánu druhého stupně ke dni nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy ke dni 29. 8. 2011, a aby současně uložil žalovanému povinnost vyplatit stěžovateli zadržovaný služební příjem k tomuto dni jako dni skončení služebního poměru. Následně byl stěžovatel usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011 č. j. -11 vyzván k doplnění chybějících náležitostí podání; na tuto výzvu reagoval stěžovatel doplněním žaloby ze dne 2. 1. 2012, ve kterém navrhl, aby soud rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušil pro nezákonnost. Městský soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2014 č. j. -47 rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil, neboť došel k závěru, že žaloba stěžovatele ze dne 31. 10. 2011 nesměřovala k posouzení zákonnosti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, nýbrž se stěžovatel tímto podáním domáhal výhradně doplacení služebního příjmu za dobu trvání služebního poměru. Městský soud v Praze věc znovu projednal a v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Co se týče návrhu na zrušení kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (z roku 2014), v souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti. Jde totiž o rozhodnutí, kterým řízení neskončilo, ale pokračovalo u Městského soudu v Praze, aby (druhým) rozhodnutím Nejvyššího správního skončilo. Výjimečné předpoklady uznání přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí (např. nález

sp. zn.

) nebyly v projednávané věci naplněny.

V druhém napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud nicméně mj. potvrdil závěry obsažené ve svém zrušovacím rozhodnutí, kterými se ostatně - v souladu se - řídil i Městský soud v Praze při rozhodování, jež následovalo po kasaci. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud podle přesvědčení Ústavního soudu řádně, logicky a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil důvody svého rozhodnutí, z ústavněprávního hlediska mu není co vytknout. Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel v žalobě ze dne 31. 10. 2010 požadoval doplacení služebního příjmu a žaloba tedy neobsahovala žádný žalobní bod. Vzhledem k této skutečnosti nebylo na místě žalobu stěžovatele jakkoli doplňovat, neboť ani její doplnění nemohlo nic změnit na absenci základních náležitostí, které je v souladu se zásadou koncentrace řízení třeba vymezit již v rámci lhůty pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud mj. - adekvátně situaci - připomněl zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Městský soud v Praze se v dalším řízení řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu