Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2995/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Fidlera, právně zastoupeného Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Na příkopech 1228, Varnsdorf, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -63 ze dne 1. 7. 2015, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -43 ze dne 18. 9. 2014 a usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. -36 ze dne 3. 6. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 10. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, v nichž spatřuje porušení základního práva garantovaného d.

2. Stěžovatel podal dne 11. 2. 2014 prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Děčíně č. j. -21 ze dne 17. 12. 2012, a to na základě pravomocného a vykonatelného seznamu přihlášených pohledávek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2005 č. j. -100. V návrhu stěžovatel namítal, že uplynula promlčecí doba pro vymáhání pohledávek plynoucích původně z platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 6. 6. 2001, které se staly pravomocnými dne 20. 8. 2001. Exekuční návrh byl však podán dne 12. 10. 2012.

3. Usnesením Okresního soudu v Děčíně byl návrh na zastavení exekuce zamítnut s odůvodněním, že předmětná pohledávka promlčena není. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, neboť byl přesvědčen, že soud I. stupně tuto otázku posoudil nesprávně, pokud došel k závěru, že pětiletá promlčecí doba pro vymáhání pohledávek začala běžet až dnem 2. 4. 2008, tj. dnem nabytí právní moci usnesení o ukončení konkursu. Odvolací soud usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Poukázal na pětiletou promlčecí lhůtu pohledávek zdravotní pojišťovny, na skutečnost, že seznam pohledávek přihlášených do konkursu je exekučním titulem a na skutečnost, že není podstatné, jestli byla vymáhaná pohledávka již dříve přiznána rozhodnutím soudu či nikoliv. Usnesení o zrušení konkursu ze dne 3. 3. 2008 nabylo právní moci dne 2. 4. 2008; byl-li tedy návrh na nařízení exekuce podán 12. 10. 2012, stalo se tak podle soudu v pětileté lhůtě po právní moci usnesení o zrušení konkursu. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod pro to, aby z jeho strany byla předmětná právní otázka posouzena jinak. Podle názoru dovolacího soudu se stávající judikatura použije i na pohledávky na pojistném z veřejného zdravotního pojištění.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechny dotčené soudy na základě analogie dospěly k závěru, že pohledávky z pojistného na veřejné zdravotní pojištění je možno posuzovat stejným způsobem, jako jakékoliv jiné pohledávky přihlášené v konkursu a uvedené v seznamu. Stěžovatel tvrdí, že to není možné, protože se jedná o veřejnoprávní pohledávky, kdy je možno vyjít pouze z toho, co výslovně umožňuje právní předpis. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly charakterem pětileté lhůty týkající se nedoplatků a přeplatků veřejného zdravotního pojištění, které dle stěžovatele jsou lhůtami prekluzivními, k nimž je nutno přihlédnout nikoliv pouze k námitce účastníka, ale z úřední povinnosti.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly námitkou stěžovatele ohledně promlčení pohledávek z veřejného zdravotního pojištění a shodně dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že uvedené pohledávky promlčeny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů.

8. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, které důvody pro vyhovění návrhu stěžovatele na zastavení exekuce neshledaly. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto žádný důvod pro kasační zásah neshledal. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu