Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 89/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky E.ON Energie, a.s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, směřující proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. 10. 2015, č.j. -68, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podala u Okresního soudu ve Zlíně žalobu na zaplacení peněžitého plnění ve výši 49.424,-Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny za sdružené služby dodávky elektřiny. Na náhradě nákladů řízení stěžovatelka uplatnila zaplacený soudní poplatek ve výši 1.978,-Kč a náklady právního zastoupení advokátem v celkové výši 12.342,-Kč za tři úkony právní služby včetně DPH podle § 7 a § 13 advokátního tarifu.

Okresní soud ve Zlíně o věci rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č.j. -51, jímž podané žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelce ve výši 4.156,-Kč (výrok II.). Přiznaná náhrada sestávala ze zaplaceného soudního poplatku a dále z nákladů právního zastoupení advokátem ve výši 2.178,-Kč.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 27. 10. 2015, č.j. -68, kterým potvrdil napadený výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

II.

Stěžovatelka se zejména domnívá, že napadené usnesení odvolacího soudu je zcela nedostatečně odůvodněno. Odvolací soud podle stěžovatelky neuvedl jakékoliv vlastní úvahy a žádným způsobem se nevypořádal s její argumentací. Rozhodnutí tak stěžovatelka považuje za krajně nepřesvědčivé a vnitřně rozporné. Má tak za to, že vzhledem k nedostatečnému odůvodnění a věcné nesprávnosti tohoto rozhodnutí došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v d (dále jen " ").

Z hlediska věcné nesprávnosti stěžovatelka setrvává na svých námitkách, které uvedla již v odvolání, kde poukazovala zejména na to, že je povinna svému advokátovi zaplatit za vykonané úkony právní služby odměnu a paušální náhradu hotových výdajů v plné výši podle ustanovení a advokátního tarifu, kdežto následně je jí na základě advokátního tarifu přiznána náhrada těchto výdajů v mnohonásobně nižší výši. Takový stav je podle stěžovatelky v rozporu s , podle kterého má věcně úspěšný účastník občanského soudního řízení právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, nikoliv pouze jejich části. Rozdíl přitom v konkrétním případě činí 10.164,-Kč. Dále stěžovatelka v odvolání namítala, že takovýmto postupem je porušováno také její právo na ochranu vlastnictví podle y.

Ve vztahu k ustanovení advokátního tarifu stěžovatelka dále uvádí, že kromě výše naznačeného rozporu je uvedené ustanovení také v rozporu s y, stejně jako je v rozporu s obecným principem rovnosti dle a y a s právem na rovnost účastníků řízení podle y. Z těchto důvodů by podle stěžovatelky mělo být dané ustanovení zrušeno.

III.

Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušného ustanovení o náhradě nákladů řízení. Tím ale stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Rozhodování o nákladech řízení je však doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2014).

Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 2. 2011 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2015).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud totiž v projednávané věci neshledal.

IV.

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 6. 2015, č.j. -51, bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 4.156,-Kč. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ve spojení s advokátního tarifu. Tento postup zdůvodnil soud tím, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka ve skutkově a právně podobných věcech, jako je ta, která byla předmětem řízení, v minulosti podala více žalob sepsaných na ustáleném a opakovaně uplatňovaném vzoru. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50.000,-Kč, přičemž stěžovatelce v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení, dospěl soud k závěru, že pro takový postup byly splněny podmínky uvedené v advokátního tarifu.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 27. 10. 2015, č.j. -68, ve vztahu k otázce nákladů řízení zrekapituloval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že na toto rozhodnutí může odkázat, když se s ním zcela ztotožňuje a považuje ho za přiléhavé. Odvolací soud uvedl, že má ve shodě s okresním soudem za to, že bylo správně postupováno dle § 14b advokátního tarifu, přičemž argumentace obsažená v odvolání stěžovatelky nemůže na správnosti tohoto závěru nic změnit. Dále odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2015,

sp. zn.

, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky v obdobné věci.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že odůvodnění napadeného usnesení je dosti stručné. I přes určitý nedostatek spočívající v tom, že odvolací soud své úvahy ohledně vhodnosti aplikace § 14b advokátního tarifu podrobněji nerozvedl, však lze konstatovat, že z hlediska ústavně právního přezkumu toto rozhodnutí obstojí. Z rozhodnutí je zcela zřejmé, že krajský soud bez dalšího souhlasil s aplikací § 14b advokátního tarifu, zatímco s námitkami stěžovatelky se neztotožnil. Ve vztahu k nim pak odvolací soud odkázal také na usnesení ze dne 17. 4. 2015,

sp. zn.

, kterým Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky, která obsahovala obdobné námitky, jako ty, které stěžovatelka uplatnila v odvolání.

Důvody, které okresní, resp. krajský soud vedly k použití § 14b advokátního tarifu jsou tedy z napadeného rozhodnutí seznatelné. Ani Ústavní soud přitom nepovažuje aplikaci tohoto ustanovení v daném případě za excesivní či svévolnou. V této souvislosti lze pro úplnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí o předchozích ústavních stížnostech stěžovatelky, které byly obsahově a argumentačně v podstatě totožné (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2015 a usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 8. 2015). K obdobným ústavním stížnostem jiných stěžovatelů, týkajícím se aplikace § 14b advokátního tarifu, které byly taktéž odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, viz např. tato usnesení:

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

.

Ústavní soud přitom neshledal, že by bylo zapotřebí se od závěrů přijatých v těchto usneseních jakkoliv odchýlit, když důvody opodstatňující jeho případný kasační zásah nenalezl ani v nyní projednávaném případě.

V.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že zásah do ústavně zaručených základních práv se stěžovatelce doložit nezdařilo. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Návrh stěžovatelky na zrušení advokátního tarifu pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení , když se jedná o návrh, který má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Jan Musil v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu