Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 386/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Michala Plachty, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2016 č. j. -201, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a požaduje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, došlo ústavní stížností napadeným usnesením ke spojení řízení ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. a sp. zn. . V řízení vedeném pod sp. zn. se stěžovatel domáhá po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti jeho osobě. V řízení vedeném pod sp. zn. se stěžovatel proti stejné žalované původně domáhal náhrady škody způsobené zásahem do jeho práv "z důvodu trestního řízení vedeného proti jeho osobě (stejný skutkový základ)".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím o spojení věcí došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, a to nejen v řízení nalézacím, nýbrž i v případném řízení odvolacím. Stěžovatel zastává názor, že spojit věci podle lze pouze v případě, že "kauza napadne na stejný senát, a tedy dochází k situaci, kdy stejný soudce má řešit [dvě] kauzy, jež jsou vhodné pro spojení". Jiný výklad údajně popírá právo na zákonného soudce a umožňuje ovlivňování kauz tak, aby se dostaly k "vhodnému" soudci. Podobná rozhodnutí stěžovatel považuje za rozporná s transparentností justice a jejího rozhodování. Stěžovatel konečně namítá, že napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud poznamenává, že spojení věcí ke společnému řízení v zájmu hospodárnosti výslovně předvídá . Samotná skutečnost, že se určité věci spojí ke společnému řízení, tak bez dalšího (a stěžovatel prakticky nic jiného neuvádí) nepředstavuje porušení práva na zákonného soudce, na čemž nic nemění ani to, že se věci spojují napříč různými senáty (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2014). V daném případě není o vhodnosti spojení věcí žádný pochyb, neboť v obou věcech vystupují stejní účastníci a obě spolu úzce souvisejí. Lze dodat, že s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení není obvykle opodstatněné, aby u stejného soudu paralelně probíhala různá řízení v souvisejících věcech týchž účastníků, přičemž v minulosti se Ústavní soud dokonce vyslovil v tom smyslu, že postup podle není předmětem volné úvahy soudce, ale v určitých případech je povinností soudu ke spojení věcí přistoupit (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. 7. 2015).

Pokud jde o námitky stran absence odůvodnění napadeného usnesení, ani zde Ústavní soud porušení stěžovatelových základních práv neshledává, a to zejména s ohledem na povahu rozhodnutí a na to, že důvody spojení věci jsou zcela zřejmé (a to i ze spisového materiálu, který stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil).

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhoval odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, bez ohledu na následné odmítnutí ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud důvody k tomuto postupu neshledal. Ústavní soud připomíná, že k odkladu vykonatelnosti přistupuje pouze tehdy, pokud (mimo dalšího) by vykonáním napadeného rozhodnutí došlo k nepoměrně větší újmě u stěžovatele, než by tomu bylo u třetích osob v případě, že by Ústavní soud vykonatelnost odložil. Ze stěžovatelovy argumentace, spočívající v obavě z "nepřehledné právní situace, kdy část rozsudku by byla vydána nezákonným soudcem a došlo by k procesu jeho zrušování", však hrozba nepřiměřené újmy na stěžovatelových právech nevyplývala.

Konečně, vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl i návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud nicméně upozorňuje, že tyto náklady si zásadně nese každý účastník sám. I za situace, kdy je stěžovatel s ústavní stížností úspěšný, přistupuje Ústavní soud k přiznání náhrady nákladů jen za zcela výjimečných okolností, které zde zjevně nenastaly.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu