Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 205/16

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015 č. j. -137, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015 č. j. -118 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. února 2015 č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení , a 3, , , a 3 a d, ustanovení a y, ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Napadenými rozhodnutími soudů první a druhé instance byly zamítnuty stěžovatelovy návrhy, aby mu byly vráceny zaplacené soudní poplatky v úhrnné výši 9 240 Kč; rubrikovaným usnesením poté Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost (v poslední době např. v souvislosti s jeho ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

přípisem ze dne 14. prosince 2015), je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje. Stěžovatel nedostál zejména požadavku povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem ( a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen " ").

Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel inicioval v minulosti více než tři desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem.

Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje, což se ostatně odráží i v jeho žádosti, aby mu Ústavní soud pro řízení před Ústavním soudem ustanovil advokáta. Stěžovateli je nicméně právě i z řady jemu adresovaných výzev dobře známo, že Ústavní soud nemá možnost stěžovatelům advokáty ustanovovat.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v obdobných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud má současně za to, že stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení .

Pro úplnost je možno zaznamenat, že obdobný postup zvolil Ústavní soud ve vztahu k jinému podání stěžovatele, jejž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2015

sp. zn.

.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez ústního jednání odmítl.

Zcela nad rámec je pak možné dodat, že pokud by Ústavní soud neodmítal stěžovatelovo podání pro jeho vady, musel by jej - v části směřující proti rozhodnutím soudů první a druhé instance - odmítnout jako opožděné [ ]. Z přiloženého usnesení napadeného usnesení Nejvyššího soudu je totiž zřejmé, že stěžovatel podal ex lege nepřípustné dovolání, pročež se lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nemůže odvíjet (až) od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Skutečnost, že dovolací soud v napadeném usnesení jako důvod nepřípustnosti odkazuje nesprávně na ustanovení , přičemž měl správně odkazovat na ustanovení , na výše uvedených skutečnostech nic nemění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2016

JUDr. Radovan Suchánek v.r.

soudce zpravodaj