Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2603/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Brno, Orlí 36, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2015 č. j. -588, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , , a d (dále jen ""), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku, kterými bylo rozhodnuto, že matka je povinna umožnit otci telefonický styk s nezletilým synem každý týden v pondělí od 16:15 hod. do 16:45 hod. a ve čtvrtek od 16:00 hod. do 16:30 hod.

Stěžovatelka namítá, že soud svým rozhodnutím fakticky nastolil stav, který je v hrubém rozporu se zájmy nezletilého i stěžovatelky, podstatnou měrou je omezuje ve svobodném rozhodování a je toliko potvrzením svévolného šikanozního jednání ze strany otce nezletilého. Telefonický styk, kterého se otec v soudním řízení domáhal, nebyl dosud od právní moci napadeného rozhodnutí nikdy uskutečněn, a to výlučně a jen z důvodu absence aktivního jednání a zájmu o nezletilého ze strany otce. Nezletilému je bráněno realizovat zájmovou činnost-výuku piana a hudební nauky, je vytržen ze svých sociálních vazeb a své zájmové činnosti z důvodů "telefonického styku s otcem", čímž je narušováno jeho duševní zdraví.

Dále stěžovatelka namítá, že od února 2015 se ani nerealizoval jediný styk s nezletilým synem, a to bez jakéhokoliv předešlého nebo následného upozornění nebo odůvodnění. Takové jednání otce způsobuje stěžovatelce komplikace při organizování volného času a především dochází k narušování psychické integrity nezletilého, jemuž jednání otce způsobuje citovou újmu a fakticky dochází k postupnému odcizování otce a nezletilého.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že nehodlá bránit osobnímu ani telefonickému styku otce s nezletilým. S ohledem na povinnou školní docházku a mimoškolní zájmové aktivity by navrhovala upravit kontakt otce s nezletilým spíše v pozdějších hodinách a uložení povinnosti otci tento kontakt předem potvrdit.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález

sp. zn.

). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (y). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení

sp. zn.

a

).

Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v konkrétním případě nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Uvedené platí i pro projednávanou věc, jejíž podstatou zůstává pouze polemika stěžovatelky ohledně úpravy časového rozvrhu telefonického styku otce se synem a vyjádření nesouhlasu s nezájmem otce o syna.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, do níž ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá k dispozici jiné procesní prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.

V projednávané věci má však stěžovatelka v rámci řízení u civilních soudů k dispozici další prostředky nápravy situace popsané v ústavní stížnosti (návrh na změnu úpravy styku), a to tím spíše, že k telefonickému ani osobnímu styku otce se synem fakticky nedochází. Úkolem Ústavního soudu nemůže být přezkoumávat vhodnost úpravy telefonického styku nezletilého s otcem či dokonce určovat vhodný časový rozvrh takovéhoto styku. Tvrzené potíže spočívající v organizační náročnosti zajištění předpokládaného telefonického styku navíc svou intenzitou ani nemohou dosahovat porušení shora citovaných základních práv. Stejně tak Ústavní soud nemůže otci nařizovat, aby realizoval styk v rozsahu stanoveném soudy.

K přípisu matky, doručenému Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2016, Ústavní soud dodává, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. , vydaný v mezidobí od podání ústavní stížnosti, není podle petitu návrhu předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení

sp. zn.

).

Zejména je však na obou rodičích, aby v zájmu syna "normalizovali" své postoje a vztahy, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu